Zklamaná víra v carské Rusko

Panslavismus či rusofilství?

Českému prostředí byl od středověku bližší západoevropský kulturní okruh. V 18. století se však ozvaly hlasy kritizující semknutost se Západem. V tomto období, kdy většina národů Evropy prosazovala nacionalismus, se Češi nemohli na rozdíl od větších západních národů opřít o vlastní státní útvar. Státní nezávislost Češi ztratili po Bílé hoře, proto hledali oporu jinde.

Při tomto hledání se stále více přikláněli k východnímu okruhu, respektive k Rusku. S obyvatelstvem ruské říše se Čech domluvil snáze než s Němcem nebo Francouzem. Od jazykové blízkosti nebylo daleko ke snahám či iluzím o sblížení státně-politickém. Češi i další utlačovaní Slované očekávali podporu od „velkého ruského slovanského bratra“. K těmto nadějím je vedla skutečnost, že od doby Petra Velikého zasahovalo Rusko ve prospěch balkánských Slovanů. Tyto iluze, že Rusko pomůže „svým menším slovanským bratrům“ vedly až k nekritickému rusofilství. V úzkém propojení s ním se vyvíjelo panslovanství. Jednalo se o názor, že malým slovanským národům může v emancipaci pomoct sblížení a možná i v budoucnu jejich spojení.

Apoteóza z dějin Slovanstva z Muchova cyklu Slovanská epopej

Myšlenka na sjednocení však byla od počátku narušována nacionalismem. Ten někdy vedl dokonce k národnímu slovanskému mesianismu - pocitu, že jen český či polský (srbský, slovenský atd.) národ je předurčen spasit utlačované Slovany. Ovšem už na konci 18. století začínalo být patrné, že spasitelského cíle nelze tak snadno dosáhnout. Do popředí se dostávaly různé verze kolektivního postupu, tedy všeslovanského spojení. Na počátku 19. století zaznamenalo rusofilství velký rozmach v důsledku ruské podpory protitureckých povstání balkánských Slovanů či ruská účast v protinapoleonských válkách. Na šíření rusofilství mezi slovanskými národy se účelově podíleli i sami Rusové, kteří však spíše než nezištnou podporu těmto národům sledovali rozšíření svého politického vlivu a kultury západním směrem.

Slovanství a rusofilství přitom nerozlišovali, neboť sami sebe považovali za kulturně i politicky nejvyspělejší slovanský národ. Postupem času se však Slované začali od panslavismu odvracet a v důsledku národně osvobozeneckých hnutí se začali zaměřovat více na vlastní identitu než na obecné slovanské bratření. Nepříliš vyhraněný panslavismus začali nahrazovat příklonem ke konkrétnímu slovanskému národu. A tak vzniká polonofilství, rusofilství atd. Od něj se pak v polovině 19. století především Češi odklonili k austroslavismu – politickému konceptu jenž předpokládal spolupráci slovanských národů žijících na území Habsburské monarchie. Vývoj slovanství v Rusku pak šel cestou politicky vyhraněného panslavismu jenž se označuje jako ruský panslavismus, kvůli odlišení od jazykově literárního všeslovanství malých slovanských národů. 

Slávy dcera

Slovenský evangelík Jan Kollár, prorok panslavismu, byl během studií v německé Jeně silně ovlivněn německým romantismem, který proměnil ve vlastní národní sebevědomí. Po uši zamilován do dcery pastora tvoří základní dílo všech slavjanofilů – Slávy dceru. Friderika Wilhelmina Schmidtová se mu proměnila v Slovanku, pradceru zmizelých Slávů. Jeho láska Mína se v jeho díle stala pravzorem slovanské ženy, která jako dcera bohyně Slávy, provádí čtenáře dějinami Slovanů a na závěr přidává vizi budoucnosti, v níž Slované splynou v jeden útvar. To je základním rysem jeho slavismu. Mluví o „slovanském národě“, Češi, Poláci aj. jsou jen jeho větvemi. Panslavismus v jeho pojetí však znamená literárně poznávat a vzdělávat  se k uskutečnění jediné kultury, přitom však zůstává věrně stát na půdě Habsburské monarchie. Jeho pohled je upřen téměř výlučně do minulosti. Celá generace Kollárovsko-Jungmannovská naříká nad útlakem Slovanů od Němců, ale při tom je stále loajální Habsburkům ve Vídni. Již sama Kollárova generace však jeho iluze rozbíjí. 

Havlíčkovo procitnutí

V únoru 1843 nastupoval pobyt v Rusku Karel Havlíček Borovský jako mladý český vlastenec, kollárovsky nadšený pro nejužší kulturní vzájemnost slovanských národů. Na doporučení Šafaříka měl působit jako vychovatel v rodině moskevského profesora. Slavjanofilské prostředí v domě zaměstnavatele jen rozněcovalo jeho panslovanské nadšení. V dopise příteli po pár měsících pobytu neskrýval nadšení nad Ruskem: „Já se zde do všeho toho a do ruského národu tak zamiloval, že budu dlouhý čas všechno nad míru chválit…“ V dalších dopisech do Čech popisoval neobyčejné zážitky jako např. pravoslavné slavnosti či přítomnost u zkoušek slavistů z češtiny na univerzitě.

Avšak brzy nastala v jeho názorech na Rusko změna. Stejně jako dřív pro vše ruské horoval, právě tak nyní vše ruské odmítal. V dubnu 1844 byl již rozhodnut opustit Rusko. „Nasytil jsem se již ruských kožichů, škoda času.“ V létě se pak vrátil do Čech. Havlíčkovo vyléčení z panslavismu bylo naprosto radikální: „Aby jen Kollár mohl přijet do Ruska místo mne! On by si zoufal za to, čím sám k tomu slovanství dopomáhal!“ Neviděl důvod, proč by měl měnit vídeňský absolutismus za ruskou autokracii.

Nejvíc mu vadila asi ruská forma vlastenectví: „Myslím…, že milovati vlast je dávat za ni peníze, práci, štěstí… ne pořád vytrubovat, že je doma všechno lépe než jinde, že jsú všichni národové jen nic proti svaté Rusi.“ Později (1846) v proslulém článku Slovan a Čech zatracuje panslavismus: Slovany nepovažuje za jeden národ o několika nářečích, nýbrž za řadu osobitých národů rozdílných kultur a poslání. Nevěří v bratrství mezi nimi a odmítá představu, že by se měli vzdát své národnosti a řeči ve prospěch nějaké panslávské národní integrace, jíž by mohla být jen ruská monarchie. V té vidí smrtelnou hrozbu pro národ a vyzývá Čechy ke spolupráci s jižními Slovany v rámci spravedlivého Rakouska. Tuto spravedlivost koncipuje jako federalizaci říše ve svazek autonomních národních celků. V tomto konceptu austroslavismu vidí existenční záruku pro tyto národy samé, pro Rakousko i pro Evropu. Austroslavismus byl tak koncipován zároveň proti pangermanismu i proti panslavismu. Havlíček byl sice propagátorem austroslavismu, ale tvůrcem tohoto konceptu byl František Palacký.

Slovanský sjezd 1848

Myšlenka svolat do Prahy Slovanský sjezd vznikla na poradách zástupců slovanských národů žijících v habsburské monarchii ve Vídni počátkem dubna 1848. V memorandu, které svolavatelé sjezdu vydali, se sice zmiňovali o panslovanské jednotě, rozhodně však neměli na mysli politický panslavismus, kterému by dominovalo Rusko. Jednalo se jen o austroslavismus, respektive kulturně civilizační jednotu založenou na jazykové, literární, folklórní a historické příbuznosti slovanských národů a od ní se odvíjející politickou spolupráci. Rázně se proto distancovali od podezření ze separatismu, panslavismu či spojení s Ruskem a tvrdili, že jejich cílem není škodit neslovanským národům, ale jen důrazně hájit svá národní práva.

Organizátoři velmi stáli o účast Františka Palackého a také na jeho radu demonstrovali loajalitu vůči rakouské vládě a na jednání nepozvali nikoho oficiálně zastupujícího Rusko. Pozvali jen několik ruských slavistů, těm však ruské oficiální kruhy účast na sjezdu nepovolily. Car Mikuláš I. měl totiž z panslavismu obavy, neboť se domníval, že usiluje o rozbourání legitimních systémů. Palacký, aby se ještě více distancoval od panslavismu, vydal prohlášení Slovo k pochopení slovanského shromáždění v Praze, kterým demonstroval svoji oddanost habsburskému domu, odhodlání bránit celistvost říše a přátelský postoj k neslovanským národnostem.

Z ilustrací ke starým pověstem českým je patrné nadšení z ruské kultury. Na tomto obrázku Přemysl Oráč přijímá poselstvo od Libuše v typickém ruském odění 19. století

2. června 1848 byl Slovanský sjezd v Praze zahájen za Palackého, Šafaříkova a Štúrova předsednictví. Zúčastnilo se jej 318 delegátů, kteří se v jeho průběhu přihlásili k všeslovanské myšlence. Odmítli však nejen panslavismus, ale i nekritické rusofilství. Palacký hovořil sebevědomě o "velkém slovanském národě" od nějž by se měly ostatní národové učit, jak rozumět pojmu rovnoprávnosti národů. Na druhé straně však sjezd představoval transformaci romantického panslavismu do politické podoby. Nikoli politického panslavismu - ale účelového austroslavismu majícího čelit německému a maďarskému útlaku. Delegáti sjezdu jednali v duchu Kollárova pojetí v česko-slovenské, jihoslovanské a polsko-rusínské sekci.

Už první jednání však ukázala, že podle přijatého programu se zúčastnění patrně ničeho nedoberou. Proto byl přijat nový program, patrně už dříve neveřejně konzultovaný, který byl daleko radikálnější. Předpokládal vypracování manifestu, jímž by se Slované obrátili k Evropě a také dokumentu adresovaného panovníkovi. Tam by měla být vyjádřena všechna přání a požadavky, umírněnou, avšak jasnou a ráznou formou. Přijetí nového programu nebylo jen formální změnou, ale současně se jím jednání posunula od převážně rakouské problematiky k tématice všeslovanské nebo lépe celoevropské. Po předpokládaném schválení nového programu měl být sjezd 14. června slavnostně ukončen. Revoluční výbuch v Praze a Windischgrätzův útok proti němu však závěrečnému setkání zabránily. Jednání sjezdu bylo přerušeno 12. června a již nikdy nepokračovalo. Jediným schváleným dokumentem byl Manifest sjezdu slovanského k národům evropejským, jenž pouze obecně odsuzoval politický a národnostní útlak. 

Výprava na Rus

Po porážce Rakouska ve válce s Pruskem roku 1866 a po zavedení dualismu následujícího roku, nastala situace, které se obávali čeští politici. Habsburská monarchie se přeměnila na unii dvou celků – rakouského Předlitavska a uherského Zalitavska. Češi usilující o federalistické uspořádání monarchie, případně trialismus, byli zklamáni.

Karel Kramář, první premiér Československé republiky, který byl zastáncem konceptu novoslovanství a přemýšlel o Slovanské říši složené ze slovanských monarchií pod vládou Ruska

Kromě ohrožení národně osvobozeneckého hnutí slovanských národů v Rakousku se čeští národovci obávali, že by se české země mohly dostat pod nadvládu sjednocujícího se bismarckovského Německa. Proto se Čeští politici této přestavby mocnářství neúčastnili. 20. května 1867, kdy bylo zahajováno zasedání nové říšské rady, dorazila skupina českých politiků a veřejných činitelů do Petrohradu.

V Rusku se konala národopisná výstava, jež poskytla Čechům příležitost podniknout demonstrativní akci proti dualismu. Pozvání na výstavu, jež došlo z Ruska do Čech na přelomu března a dubna 1867, bylo přijato příznivě a po pár dnech bylo rozhodnuto, že do Ruska pojedou F. Palacký, F. L. Rieger, F. A. Brauner a J. Grégr. Kromě politiků se výpravy zúčastnili například J. Mánes a K. J. Erben. Pražští politici si především museli ujasnit hlavní cíle své cesty. Stěžejní otázkou pro ně bylo, jak se zachová Rusko vůči Čechům při eventuálním rozpadu habsburské monarchie. Při poradách o tom, zda dát cestě přímo konspirační charakter, nebo se spokojit s pouhou demonstrací proti režimu, zvítězilo první pojetí.

Češi nespoléhali pouze na podporu Ruska, ale obraceli své zraky také k Francii, která byla na kontinentě vážným konkurentem Pruska. Proto Palacký s Riegrem nejeli do Ruska přímo, nýbrž přes Paříž. Jejich záměr navázat užší styk s francouzskými politickými kruhy se však nezdařil. Po příjezdu do Petrohradu byli slovanští hosté přijati carem a vicekancléřem Gorčakovem a to splnilo alespoň částečně demonstrativní účel cesty. Zájem ruské vlády však platil především východní otázce a balkánským Slovanům, kteří se seskupovali pod vedením srbského knížete v Balkánský svaz, namířený proti Turecku. Na četných banketech a schůzkách v Petrohradu a Moskvě byli čeští poutníci zahrnováni příslovečnou ruskou pohostinností a přátelskou pozorností.

Bezprostřední politický význam celé akce však byl poněkud problematický. Do Ruska se nedostavili polští zástupci, což vedlo některé návštěvníky k tomu, aby se ujali Poláků, jako příslušníků slovanského společenství. Když se Rieger zastal Poláků žijících v Kongresovce (části Polska ovládané Ruskem), pojali ruští panslavisté k Čechům nedůvěru. Ochotněji se bavili jen s těmi, kteří konvertovali k pravoslaví nebo dali najevo přání žít pod ruským carem. Rozloučení s návštěvníky se už car neúčastnil, neboť nechtěl, aby byl opět spojován s touto „panslovanskou akcí“. 

„Pouť na Rus“ nenaplnila přání ruských panslavistů, aby propagace slovanské vzájemnosti přerostla do roviny panslovanské solidarity, která by vedla až k politické jednotě. V Čechách však byl přesto patrný obrat k Rusům, jako k bratrskému národu. Jan Neruda básní „Ve východní záři“ pozdravil příchod nového období Slovanstva. Ruská hymna se ozývala vedle českých národních písní při různých národních slavnostech, a když později policie její hraní zakázala, byla jí aspoň provolávána sláva. V Praze se dokonce objevily obchodní štíty psané azbukou!

Kramářovo novoslovanství

Ke konci 19. století už panslavismus ztrácel dech a byl stále více nahrazován novoslovanstvím. Novoslované se sice s panslavisty v některých aspektech shodovali, avšak reagovali pružněji na politické, národnostní, ekonomické a sociální podmínky počátku 20. století, zatímco panslavismus lpěl na dogmatech 19. století. Na ruské straně bylo novoslovanství inspirováno porážkou Ruska ve válce s Japonskem a následnou revolucí roku 1905. Tmelem měla být všeobecná slovanská obava z německého „Drang nach Osten“ (tažení na východ).

Český politik Karel Kramář navrhl modernizovat slovanské hnutí do podoby kulturní, hospodářské a politické spolupráce, která by upevnila jak styky mezi slovanskými zeměmi, tak mezi Ruskem a Rakouskem-Uherskem. Myšlence politického sjednocení byl však dosud vzdálen a setrvával v loajalitě k Rakousku. Panslavistické hledisko požadující sjednocení všech Slovanů pod vládou ruského cara a pod pravoslavím Kramář odmítal. Rusko mělo hrát roli arbitra ve sporech malých slovanských národů a být ochráncem těchto národů. 

Propagační leták Slovanského sjezdu v Praze z roku 1848

Manifestací těchto snah se stal Slovanský sjezd svolaný na rok 1908 do Prahy. Zúčastnilo se ho 83 zástupců všech slovanských národů, avšak nesplnil přání organizátorů, aby demonstroval slovanskou příbuznost. Rozpory mezi účastníky spolu s neslučitelností jejich zájmů a představ měly za následek to, že sjezd prakticky nic nevyřešil. Rusové požadovali zmodernizovaný panrusismus, Češi byli pro austroslavismus, Srby a Bulhary trápila nejvíc otázka národního sjednocení.

Rakouská anexe Bosny a Hercegoviny, balkánské války a ostrý kurs ruské vlády proti Polákům ukázaly nereálnost celého novoslovanského programu. Kramář na svých slovanských idejích trval a dokonce v květnu roku 1914 vypracoval ústavu tzv. Slovanské říše, která by zahrnovala monarchie jednotlivých slovanských národů v čele s Ruskem. Car měl jmenovat místodržitele v jednotlivých státech, řídit zahraniční politiku, velet armádě, která by byla také jednotná. Velící řečí měla být ruština. Projekt vycházel z naděje, že Rusové vyhrají válku, ale po jejich porážkách v roce 1915 ztratil význam.