Waterloo: pád orla

Neoblíbené království

Mírové podmínky z roku 1814 byly ze strany protifrancouzské koalice poměrně velkorysé. Byla vydána rozsáhlá amnestie a Francii zůstaly zachovány některé územní výdobytky z dob revolučních válek. Z císařství se opět stalo království a na francouzský trůn se v osobě Ludvíka XVIII., bratra popraveného Ludvíka XVI., vrátil rod Bourbonů. Napoleon si mohl ponechat symbolický titul císaře a byl pod slušnou penzí odsunut na středomořský ostrov Elba, který mu byl dán jako osobní království. Staral se o hospodářský rozvoj ostrůvku, udržoval zde miniaturní armádu a byl navštěvován zvědavými turisty. Snad byl se svým osudem původně smířený. Avšak zprávy, které k němu dorážely z Francie, v císaři postupně probouzely přesvědčení, že jeho role v dějinách ještě neskončila.

Nejdramatičtější okamžik bitvy u Waterloo: britská pěchota vzdoruje útoku francouzského jezdectva

Ve Francii, která si ráda oddychla po dvou desetiletích neustálých bojů, totiž začala záhy klíčit nespokojenost s obnovenou vládou Bourbonů. Otylý a nemocný Ludvík XVIII. byl realista a snažil se prosazovat umírněnou politiku. Mnozí šlechtici, kteří se společně s ním navrátili z emigrace, byli ovšem naladěni mnohem radikálněji. Po několika měsících jejich obnovené vlády byl ve Francii s Bourbony nespokojen takřka každý: ať už kvůli novým daním, excesům, posilňování katolické církve, nebo masovému propouštění z armády. Jak řekl sám Napoleon: „Bourboni se ničemu nenaučili a nic nepochopili.“

Císařská garda umírá, ale nevzdává se!

V únoru 1815 se císař rozhodl jednat. Nalodil své oddíly na několik menších plavidel a s jistou dávkou štěstí proklouzl k francouzskému pobřeží. Následovalo to, čemu se říká Let orla. Během několika týdnů Napoleon postupoval na Paříž a k jeho oddílům se přidávaly pluky a nakonec celé armády posílané králem „uprchlého lidožrouta“ zastavit. Dne 20. března dorazil Napoleon do Paříže, která mu přichystala velkolepé ovace. Bez jediného výstřelu tak podruhé usedl na císařský trůn. Začalo Sto dní jeho druhého císařství.

Gebhard Leberecht von Blücher (1742–1819)

Pocházel ze staré šlechtické rodiny z Meklenburska. Jako mladík se coby husar zúčastnil sedmileté války, během níž se (poté, co byl zajat) dostal do pruských služeb. Proslul svou urputností a prudkou povahou. Stal se jedním z Napoleonových nejodhodlanějších a nejnesmiřitelnějších protivníků. Jeho způsob vedení války mu vysloužil přízvisko „Maršál Vpřed“. Zemřel jako poněkud poblázněný muž, ale ještě u Waterloo byl ve svých 73 letech dobrým jezdcem a vojevůdcem, který dokázal nadchnout své muže.

Evropská pohotovost

Vyhnáním Bourbonů a Napoleonovým znovunastolením byla hrubě porušena mírová ujednání z roku 1814. Jakmile do Vídně, kde probíhal kongres o uspořádání evropských poměrů, dorazily zprávy o císařově útěku z Elby, byly armády protinapoleonské koalice uváděny do pohotovosti. Britové, Rakušané, Rusové, Prusové a jejich spojenci mohli na začátku léta proti Francii postavit přes tři čtvrtě milionu mužů. Napoleon samozřejmě disponoval omezenějšími možnostmi. Navíc musel většinu svých vojáků rozmístit v pevnostech a na obranu hranic. Francouzská armáda už také dávno nebyla tou armádou, která vítězila u Slavkova: tvořili ji do značné míry nezkušení nováčci. Napoleonovi chyběli i někteří staří důstojníci. Jedním z nich byl neobyčejně schopný velitel štábu Berthier, který zemřel právě v oněch dnech za nevyjasněných okolností pádem z okna. Na druhou stranu byla pro Napoleona nepochybnou výhodou roztroušenost nepřátelských armád: prozatím jej mohla ohrozit pouze britská armáda pod velením vévody z Wellingtonu a pruská armáda maršála von Blüchera, které se nacházely v Belgii. Císař, který ostatně vždy preferoval útočnou válku, se rozhodl mezi Blüchera a Wellingtona vklínit, odděleně je porazit, a poté podobně postupovat proti dalším koaličním armádám.

Osudové tažení roku 1815 začalo v brzkých hodinách dne 15. června. Napoleon ještě netušil, že mu do konce vlády zbývají pouhé tři dny! Přestože pochod jednotlivých francouzských kolon přes hranice neproběhl bez problémů, podařilo se jim spojence zaskočit. Především Brity, jejichž důstojníci trávili onen večer na plese v Bruselu. Někteří se ve spěchu ke svým jednotkám ani nestíhali převléknout do uniforem.

Wellington v zápalu bitvy u Waterloo

Váhání u Ligny

Pruská armáda se shromažďovala u vesnice Ligny, Britové na západ od nich u křižovatky Quatre-Bras. Bitva u Ligny prokázala, že Napoleon ztratil svou někdejší energičnost. Útok zahájil až odpoledne, když se již Prusové dokázali zkonsolidovat. Nepřítel navíc zaujal postavení za potokem a kamennými zdmi statků a zahrad, jejichž dobývání bylo velice obtížné. Prusové a Francouzi se pobíjeli i v kostele, jehož zdi byly po boji posety údery po kulkách a pokryty krvavými šmouhami. Večer Napoleon do boje nasadil svou elitní gardu a Prusové byli za hřmění blížící se bouřky zahnáni na útěk. V nastalém zmatku byl málem zajat maršál Blücher. Při pokusu zastavit prchající vojáky pod ním padl kůň, pod nímž zůstal uvězněný. Jen díky duchapřítomnosti svého pobočníka, který jej ukryl pod plášť, nepadl Francouzům do rukou. V tu chvíli chtěl Napoleon dovršit vítězství a prchajícím Prusům poslat do boku záložní sbor generála d'Erlona, zjistil však, že sbor odpochodoval pryč. Jak to bylo možné?

Wellingtonova mnohonárodnostní armáda, složená i z Holanďanů, Hannoveřanů, Nassavců, Brunšvičanů a britské Královské německé legie, se s nepřítelem střetla u křižovatky Quatre-Bras. Francouzům zde velel maršál Ney, odvážný a prudký velitel, který však tentokrát postupoval příliš opatrně. Když už začal britské linie prolamovat, chtěl nasadit zálohu – generála d'Erlona, kterého Napoleon mezitím odvelel k Ligny. Ney, který dosud nedostal žádné informace, zazmatkoval a záložní sbor nechal pochodovat zase zpátky  k sobě. D'Erlon tak nakonec chyběl nejen u Ligny, kde mohl Prusy zcela zničit, ale i Neyovi samotnému. Kdyby nebylo této nerozvážnosti, mohlo být vítězství nad Prusy naprosté. Přesto však francouzský císař věřil, že je Blücherova armáda demoralizovaná a boje neschopná. Sám ji už nepronásledoval a tento úkol svěřil sboru maršála Grouchyho. Sám se nyní chtěl vypořádat s Brity.

Arthur Wellesley, vévoda z Wellingtonu (1769–1852)

Narodil se v irské rodině jako syn earla z Mornigtonu. Zpočátku vedl dosti nezodpovědný život plný hazardu. Napravil se nejspíš kvůli odmítnutí nabídky k sňatku. Stal se úspěšným vojákem a prošel boji v Evropě a v Indii. Titul vévody získal za skvělá vítězství nad Francouzi na Pyrenejském poloostrově. Nebyl géniem Napoleonova formátu, ale dokázal si zachovat chladnou hlavu a dobře se starat o své vojáky. Po Waterloo se jako konzervativec angažoval v politice a zastával dvakrát post ministerského předsedy.

Pomalý francouzský útok

Následující den Napoleon opět váhal. Wellington se mezitím sešel s Blücherem, který se omlouval za to, že „poněkud páchne.“ Ze včerejšího mrzutého pádu se totiž léčil hojným požíváním alkoholu. Vévoda se s pruským maršálem dohodl, že zaujme obrané postavení na návrší Mont-Saint-Jean u vísky Waterloo, kam mu Blücher vyrazí na pomoc. Pruskému zadnímu voji se skutečně podařilo oklamat Grouchyho, a téměř celá jejich armáda začala směřovat ke svým spojencům. Britové se mezitím nepozorovaně stáhli od Quatre-Bras a začaly zaujímat pozice na dohodnutém místě. Napoleon tam v čele armády dorazil až před setměním. „Kéž bych mohl jako Jozue zastavit slunce“, povzdechl si. Bylo pozdě, k bitvě dojde až zítra a spojenci císařovým dopoledním váháním získají drahocenný čas.

Krvavý boj o statek La Haye Sainte, bráněný oddíly britské Královské německé legie

Bojiště u Waterloo se nedá ani v nejmenším měřit třeba se slavkovským. Je značně malé, široké jen asi 5 a půl kilometru, a spíše než mírná návrší mu tehdy dominovalo několik velkých statků a zámeček Hougoumont. Onoho 18. června bylo po deštích podmáčené a pokryté blátem, což ztěžovalo přesun zvláště jízdě a dělostřelectvu. Napoleonův plán byl prostý: rozdrtit čelním útokem střed britské armády. Císař Francouzů už zjevně nebyl oním nápaditým vojevůdcem jako dříve. Při snídani se Napoleonův bratr Jérôme v místním hostinci, kde předchozího dne pobýval Wellington, dozvěděl, že Britové očekávají příchod Prusů – Napoleon ale tuto zprávu odbyl. O půl dvanácté dala francouzská děla signál a na levém křídle byl zahájen útok. Rychle se však zbrzdil o zámeček Hougoumont, připomínající spíše malou tvrz. Stačilo jej obejít, ale francouzští generálové se jej jako posedlí pokoušeli stále znovu a znovu neúspěšně dobývat. A co hůř, po jedné hodině odpolední se na francouzském pravém křídle objevily první pruské oddíly. Napoleon poslal rozkaz Grouchymu k připojení k hlavním silám. Na to už však bylo příliš pozdě. Ještě stále ale bylo možné rychle rozdrtit Brity samotné a pak se věnovat Prusům. 

Zmatená kavalerie

Proti Wellingtonovu středu vrhnul císař mohutnou sílu pěchoty, V kritické chvíli na ni odpověděl protiútok britské jízdy. Ta sice Francouze „rozšavlovala“, ale nechala se unést a byla sama zmasakrována přesilou. Právě tehdy došlo k jednomu z osudových momentů celé bitvy. Vinou zmatku a nepochopení se k dílčímu útoku části francouzské kavalerie postupně přidalo téměř celé řadové i gardové jezdectvo. Tisíce jezdců v naleštěných kyrysech a barvitých uniformách jízdních myslivců, kopiníků a dragounů, se celkem čtrnáctkrát převalilo na Brity, zformované do karé, odolných čtvercových formací používaných proti jízdě. Opět se potvrdilo, že Britská pěchota vyniká obrovskou houževnatostí. Britský střed byl otřesen, nicméně stále držel své pozice. A na pravém Francouzském křídle zahájili Prusové útok. 

Maršál Ney se rozhodl na otřesené Brity zaútočit s pěchotou a útok úspěšně rozvíjel. Neměl však již žádné zálohy, které by jej završily. Zbývala pouze císařská garda, kterou Napoleon dovolil nasadit až po delším váhání. Pohled na postupující masu gardové pěchoty jakoby vlil Francouzům do žil novou krev – garda byla elitou elit, která dosud nikdy neustoupila z žádného boje. Kvůli udržení morálky navíc Napoleon rozeslal zprávu, podle níž byly blížící se pruské kolony marně očekávaným Grouchyho sborem. Stalo se však něco, co si nikdo z Francouzů nedokázal představit: garda byla odražena! Navíc se rychle ukázalo, že tmavé kolony na pravém křídle patří skutečně Prusům. To už bylo na vyčerpané Francouze příliš a jejich řadami se rozneslo volání „Garda ustupuje!“ a „Zrada!“ Celá armáda se postupně dávala na zmatený útěk, který hrdinně krylo jen několik praporů Staré gardy. Velitel jednoho z nich, generál Cambronne, na výzvu vzdát se odpověděl: „Garda umírá, ale nevzdává se!“ Podle jiných to bylo pouze krátké nepěkné slovíčko na písmeno „h“. Francouzská armáda se zcela zhroutila. 

Napoleon se sám vydal do rukou Britům. Samotnou Francii čekaly mnohem tvrdší mírové podmínky než předchozího roku.

Dnešní krajině u Waterloo dominuje umělý pahorek se sochou lva, který nechal v roce 1820 vybudovat nizozemský král Vilém I. na místě, na němž byl raněn jeho syn.