Utrpení apoštolů v Římě

Kulty cizích božstev, které nepatřily do původního římského panteonu, byly v ulicích Říma běžně k vidění a místní obyvatelstvo je většinou bez výhrad přijímalo. Prvotní křesťanství však bylo natolik odlišné od mitraismu nebo kultu Kybelé, že vzbuzovalo vášně i tam, kde se ostatní kulty nacházely ne-li vstřícné, pak alespoň tolerantní přijetí.

Svatí Petr a Pavel

Po smrti Ježíše Krista čítala právě vzniklá sekta jen hrstku věřících. V prvních desetiletích nového letopočtu žilo stále dostatek osob, které dokázaly vyprávět o nesčetných skutcích a zázracích nového mesiáše, a tím utvrzovali ve víře i vlažné nebo pochybovačné členy. Nejstarší křesťanská obec vznikla v Jeruzalémě, díky působení apoštolů se však začala vlna nového náboženství šířit i po dalších krajích tehdejšího světa. Jedním z vůbec nejschopnějších agitátorů byl Saul z Tarsu. Tento vzdělaný a jazyků znalý učenec, který patřil k prvním a nejvýraznějším osobnostem pokristovské doby, zprvu novou křesťanskou sektou pohrdal a její členy dokonce velmi hrubě potíral. Příslušníky pronásledoval i tehdy, když se po ukamenování Štěpána (jednoho ze svých prvních jáhnů) rozprchli po okolních zemích hledat klidnější místo k životu.   

Jedno z mnoha vyobrazení svatého Pavla na obraze Valentina z Boulogne ze 16. století

Cestou do Damašku však byl prý osvícen a slovy „Saule, proč mě pronásleduješ?“, která přilétla shůry, obrácen na křesťanství. Od té doby se osud Saula z Tarsu nadobro změnil. Přijal jméno Pavel (Paul) a jako nový člen sekty začal podnikat misijní cesty za účelem šíření křesťanství i po dalších zemích Malé Asie. Za nějakou dobu se Pavlovy kroky stočily k Římu, centru antického světa.

Vedle Pavla ve „věčném městě“ v téže době promlouval k věřícím apoštol Petr, kterého si Kristus ještě za svého života zvolil jako učedníka. Petr, rodným jménem Šimon, byl synem rybáře a pocházel z Betsaidy. K Ježíšovi se přidal spolu s dalšími jedenácti členy komunity a společně hlásali slovo Boží. Stal se dokonce natolik výjimečným, že mu Ježíš Kristus předurčil další osud slovy „ty jsi Petr, to znamená skála a na této skále postavím svou Církev a brány pekla ho nepřemohou“. Přestože v závěru Kristova života Petr třikrát za sebou popřel, že by svého mistra znal, po jeho smrti se rozhodl šířit Kristovo učení po celém tehdejším světě. Tak se slavná dvojice setkala v ulicích města na březích Tibery.  

Všechny cesty vedou do Říma

V rušném a tepajícím centru tehdejšího světa nalezl Pavel mnohé přívržence. Otroci a chudé obyvatelstvo citlivě reagovalo zejména na jeho promluvy o posmrtném životě, kde si budou všichni rovni a nikdo nebude strádat. Na víru v jediného boha byli zvyklí již z jiných, v Římě pevně zakořeněných, náboženství. Přistoupit ke křesťanství si nadto nežádalo žádné drahé dary, které by musely uložit ve prospěch kolektivu. Jedinou podmínkou bylo totiž vykonání křtu, při němž se symbolicky smyly z člověka veškeré jeho hříchy. 

V Římě začaly vznikat první ilegální křesťanské obce tvořené zprvu zoufalci, kteří se upínali výlučně k posmrtnému životu, protože současný život pozemský byl pro ně spíše očistcem. Postupně se však přidružovali k obcím i majetnější obyvatelé a komunita se navzdory svým kázáním začala společensky rozvrstvovat.  

Křesťané se však příliš odlišovali od ostatního obyvatelstva. Jejich víra v posmrtný život jim přikazovala nespalovat své mrtvé a naopak je pohřbívat do rakví a sarkofágů. Rovněž se nemohli s pohanskými Římany dohodnout na tom, koho vlastně mají přednostně uctívat. Hlavou všech kultů byl totiž císař a mnoho římských panovníků bylo po své smrti dokonce zbožštěno. Křesťané však za svou hlavní ikonu považovali Ježíše Krista a v době, kdy se ostatní lid modlil k římským ochranným božstvům, křesťané stáli stranou. Právě proto vzbuzovali rozpaky a počáteční nedůvěra se velmi brzy přeměnila v čirou nesnášenlivost.

Císař Nero nechal křesťany umučit jako viníky požáru Říma

Protože se svatý Petr nepovažoval být hoden stejné smrti jako Kristus, nechal se na kříž přibít hlavou dolů

Quo vadis, domine?

Jednoho letního dne roku 64 se počala psát truchlivá a krvavá kapitola dějin křesťanství. Toho dne vzplanul v kterémsi odlehlém zákoutí Říma oheň, který rychle přeskočil na okolní a blízko sebe stojící domy. Stísněné uličky poté umožnily, aby se požár rychle rozšířil po celém městě a zachvátil stavby i jejich obyvatele. Během týdne, kdy se Římané marně snažili dostat živel pod svou kontrolu, bylo do základů vypáleno mnoho městských čtvrtí. Popelem lehly zejména chudinské části. Podle některých římských historiků, kteří katastrofu popsali, byl založením požáru vinen sám císař Nero. Chtěl prý totiž smést některá místa ve městě z povrchu zemského, aby na nich nově vybudoval nový a krásnější Neronův Řím. Mnohem reálnější je ovšem předpoklad, že požár vypukl v Římě samovolně tak, jak se v dějinách stalo dokonce několikrát. Ožebračené a zbídačené obyvatelstvo však příliš toužilo po odplatě, a tak musel být objeven viník. Byť nevinný. 

Žaloba se snesla na křesťany ze všech stran tak náhle a nečekaně, že se jen stěží dokázali účinně bránit. Lidé byli po desítkách a stovkách zajímáni bez rozdílu věku či pohlaví. Ušetřeni nebyli ani bohatí členové komunity, některým byla ale alespoň dána možnost samostatně se sprovodit ze světa.

V Římě vypukla jatka. Křesťané byli drženi ve vězení, zatímco město se připravovalo na dosud nevídané hry. Při nich byli zatčení vyváděni do cirku a předhozeni dravé zvěři nebo přímo pobíjeni najatými vojáky. Křesťané však publiku kazili podívanou zejména tím, že hromadně poklekali a společně se modlili, místo aby se za křiku a žebrání pokusili zachránit své životy.

Spolu se členy obce byl zajat i Pavel a Petr, přestože se druhý jmenovaný pokusil o zoufalý únik z města. Podle pověsti však za městskou branou potkal Krista, kterého se zmateně optal známými slovy „kam kráčíš, pane?“ (latinsky „Quo vadis, domine?“). Ježíš mu odpověděl, že se jde nechat do Říma podruhé ukřižovat. Ponaučený Petr se proto obrátil ke svému osudu čelem a vydal se zpět za jistou smrtí.

Poslední místo k odpočinku

Katakomby byly hloubeny do měkkého sopečného tufu za hradbami města tak, aby je v nadzemní části nekřížila žádná římská silnice. Systém chodeb v několika patrech nad sebou se tak rozkládal zejména podél cest a velice záhy se nebývale rozrostl. Mrtví byli pohřbíváni v rakvích do otvorů ve stěnách, kterým se říkalo loculi. Tyto prostory byly posléze uzavřeny mramorovou deskou s nápisem, do něhož bylo vytesáno jméno nebo přímluva za zemřelého. Ve vzniklých výklencích chodby se potom mohly nacházet i větší sarkofágy, do nichž bylo vkládáno tělo. V katakombách panovala tma, jen tam, kam dopadalo trochu světla malým okénkem, se dalo hovořit o přítmí. Zatuchlý vzduch z rozkládajících se těl ještě zhoršovaly všudypřítomné zápalné lampičky, které sloužily jako obětiny. Spolu s nimi se do hrobů vkládaly i věci osobní potřeby nebo šperky.

Vstup do spletitých chodeb katakomb musel být doprovázen pobožnou úctou i strachem. Ze spora osvětlených stěn totiž na příchozí pohlížely malované výjevy v podobě modlících se a vzývajících orantů, kresby ryb i dobrých pastýřů, které symbolicky odkazovaly ke Kristu.

Pohled do katakomb svatého Šebastiána

Těžké začátky

Petr i Pavel byli nakonec popraveni. Zatímco Pavel byl římským občanem a mohl být tedy setnutý mečem, Petr takové štěstí neměl. Jako většina křesťanů měl být ukřižován, protože se ale nepovažoval za to být hoden stejné smrti jako Kristus, byl na kříž přibyt hlavou dolů.

Na místě jejich pohřbu později vznikly svatostánky, a jak bylo předurčeno, svatořečený Petr se stal symbolem křesťanské církve. Ještě několikrát byli křesťané v Římě napadeni. Císař Decius v době vrcholící společenské a morální krize říše považoval za vhodné uzákonit oficiální římský kult jako jediné pravé náboženství. Křesťané však nebyli tohoto příkazu poslušní a tajně se scházeli ke svým obřadům v katakombách.

Rozvrat pokračoval i nadále. V roce 258 zakázal císař Valerianus společenství scházet se v podzemních pohřebištích, ani tato skutečnost nebyla křesťany akceptována, a proto přišli o rok později o všechny své biskupy. Přílivu nového náboženství nemohl čelit ani císař Diocletianus, ani Julianus zvaný Apostata, tedy odpadlík. Křesťanství se šířilo mocněji a mocněji a vystrnadilo z představ a úcty římských obyvatel tradiční panteon. Konečně bylo roku 313 milánským ediktem povoleno a tolerováno. Zásluhu na tom měl císař Konstantin, jemuž křesťané dodnes s úctou dávají přízvisko Veliký. Od těch dob stoupal jeho význam nezadržitelně vzhůru. Roku 529 zavřel východořímský císař Justinián všechny pohanské školy (včetně novoplatónské akademie), čímž učinil z křesťanství jediné povolené státní náboženství. Zůstalo v evropských dějinách jako jedna z nejzákladnějších skutečností, které charakterizují evropskou identitu.

Symboly prvních křesťanů

Protože v prvním století po smrti Krista neměli dosud křesťané vlastní vyhraněné motivy, které by mohli použít v umění, museli si půjčovat běžné výjevy z umění pohanského. Výborně se do palety symbolů hodil tzv. moschoforos, tedy muž nesoucí ovci, který se objevuje už ve starověkém Řecku. V našem případě však pastýř jednomyslně odkazuje ke Kristovi a symbol ovce k ovečce boží, jíž byla celá křesťanská obec. Součástí raně křesťanského umění byl i motiv oranta, který znázorňoval modlící se postavu zemřelého. Nejznámějším symbolem zůstává pravděpodobně ryba, jejíž řecký název v sobě ve zkratkách pojí označení „Ježíš Kristus boží syn a spasitel“. Motiv mušle poukazuje na křest, zatímco vlny označují věčný život na onom světě.

Motiv oranta byl jedním z nejranějších křesťanských symbolů