Umělec a buřič renesanční Itálie

Zamířil jsem arkebúzou do nejhustší a nejprudší válečné vřavy a vzal jsem si na mušku muže, jehož hlava vynikala nad ostatní. Mlha mi bránila rozeznat, zda byl na koni nebo pěší. Pak jsem se obrátil k Alessandrovi a Cecchinovi a vyzval jsem je, aby rovněž vystřelili ze svých pušek, a poučil jsem je, jak se mají krýt, aby nebyli zasaženi zvenčí.

Těmito slovy popisuje Cellini svou zkušenost s císařskými žoldáky, kteří se snažili na jaře roku 1527 dostat přes hradby Říma. A to ještě netušil, že muž, jehož hlava vynikala nad ostatní nebyl nikdo jiný než Charles de Bourbon, velitel jedné z císařských jednotek. Cellini do té hlavy bez milosti střelil. Událost, která následovala, vešla do římských dějin jako jedna z nejkrvavějších a nejkrutějších událostí 16. století – Sacco di Roma.

Benvenuto Cellini se narodil ve Florencii roku 1500 v rodině chudého hudebníka. Nejdříve se musel na přání otce učit na flétnu, poté ho dali do učení ke zlatnickému mistru Michelangelu Brandinimu. Protože byl od mládí povahy velice neklidné, živé a v některých případech snad až agresivní, byly s jeho chováním problémy nejen v hodinách hudby, ale také ve zlatnické dílně. Již v 16 letech byl za pouliční rvačku vykázán z rodného města. Nebylo to na škodu, protože cestou přes Sienu, Bolognu a Pisu získal cenou praxi ve svém zlatnickém umění. Jeho povaze to ale nikterak neprospělo. Krátce poté, co se vrátil do Florencie, se znovu dostal do souboje a musel uprchnout, tentokrát do Říma. 

Hudebník, zlatník a hrdina

Řím na něj měl, zdá se, blahodárný účinek. Možná se méně zapojoval do pouličních „diskuzí“ a více se věnoval studiu uměleckých sbírek, o které v Římě nebyla nouze. Získal si přízeň římské šlechty a samotný papež Klement VII. ho zpočátku využíval jako zdatného hudebníka. Učaroval mu ale i svým zlatnickým uměním. Cellini začal pracovat na menších zakázkách, zpracovával pečetě, dýky, medailony a prsteny a stále čekal na velké zlatnické a sochařské zakázky. 

Dříve, než se tak stalo, vynikl Cellini zcela jiným způsobem – měl se stát hrdinou. Během plenění Říma se (dle svého mínění) velkou měrou podílel na obraně Andělského hradu. Krátce před tím, než žoldáci pronikli za hradby města, se Cellini s několika přáteli dostal do Andělského hradu. Bylo to právě ve chvíli, kdy tam byl přiveden i papež Klement VII. spolu s kardinály. Jak sám Cellini napsal: „Vystoupil jsem na nejvyšší baštu v touž chvíli, kdy tam přišel tajnými zámeckými chodbami papež Klement“. Vzápětí ztratil jeden z obránců bašty odvahu a Cellini dal vyniknout své chrabrosti. Chopil se doutnáku a vrhl se k nejbližšímu dělu: „Pálil jsem ustavičně, a mnoho kardinálů a pánů mi proto děkovalo a všemožně mi dodávali odvahu. Hrdý tímto úspěchem, snažil jsem se provádět věci, které byly nad mou sílu. Zachránil jsem opravdu toho jitra hrad a povzbudil ostatní kanonýry, aby se znovu ujali svého úkolu“. Ostatně k líčení svých dobrodružství měl Cellini neobyčejné nadání. Zda právem nebo ne, to se dnes již opravdu nedozvíme. V každém případě byl typickým prototypem mladého umělce té doby. Bohém, buřič, dobrodruh s trochou smůly i štěstí. S vlivnými přáteli a mecenáši, kteří ho buď podrželi, nebo byli důvodem jeho neúspěchu.

Perseus s Medúzou

Tato bronzová socha je jednou z nejvýznamnějších Celliniho prací. Začal na ní pracovat po svém návratu z Francie a kolem roku 1554 byla hotova. Vévoda Cosimo I. jí byl uchvácen a nechal ji umístit na čestné místo na Piazza della Signoria. Spolu s dalšími zdobí Loggii dei Lanzi. Perseus, který svírá v ruce uťatou hlavu Medúzy, měl symbolizovat vítězství Medicejských nad Florencií a měl být protikladem Michelangelova Davida, který představoval naopak vítězství lidu nad Medicejskými. Socha je vrcholem manýristického sochařství a příkladem precizní bronzířské práce.

Odnesli mě pod zahradu do tmavé a vlhké cely plné pavouků a jedovatých červů

Mezi Římem a Florencií

Po svém hrdinském činu na baště Andělského hradu se vrátil zpět do Florencie, kde se chtěl věnovat hlavně zlatnické práci. Návrat nebyl zrovna z nejšťastnějších. Velká část jeho rodiny a přátel zemřela při morové epidemii a jeho mohlo těšit jen uznání od jednoho z největších umělců italské renesance. Ve Florencii se setkal s Michelangelem Buonarotim, který si u něho objednal zlatou medaili na klobouk. Michelangelo byl jeho prací nadšen a doporučil Celliniho dalším zájemcům o zlatnické zakázky. Jeho kariéra významného florentského zlatníka měla být jen otázkou času. Ale zrovna v tu dobu přišel z Říma dopis od samotného papeže. 

Benvenuto Cellini

Klement VII. si vzpomněl na statečného obránce Andělského hradu a povolal ho do Vatikánu. V Římě strávil Cellini několik let. Zařídil si tam zlatnickou dílnu a s podporou přátel získával další a další zakázky. Důvěru do něj vložil i papež, pro kterého vytvořil několik menších prací ze zlata a drahokamů. Mohlo se zdát, že zavedená zlatnická dílna a dostatek zakázek udrží temperament mladého umělce na uzdě, ale opak byl pravdou. Jeho povaha ho znovu dostala do křížku se zákonem. Krátce po nástupu nového papeže Pavla III., který ho také velice podporoval, se Cellini dostal do sporu s Pietrem Alvisem Farnese. Na tom by nebylo nic zvláštního, on se mohl dostat do sporu s kýmkoliv a prakticky z jakéhokoliv důvodu. Jenže Farnese byl nelegitimním synem papeže, takže Cellini musel znovu opustit svou zlatnickou praxi. Zamířil tedy zpět domů. 

Florencie ho uvítala s otevřenou náručí, stejně jako vládnoucí rodina Medicejských, pro které začal Cellini pracovat. Po několika měsících přešla papeže zlost a začal se po Cellinim shánět. Impulsem byla snad i Celliniho práce ve Florencii. Vytvořil pro rodinu Medicejských zlatou medaili, která byla tak precizním dílem, že možná nedala papeži spát a ten ho opět povolal ke svému dvoru. Cellini byl rád znovu v Římě. Měl tam svůj dům, přátele a také papežské zakázky. Jednou z nich byla i práce na zlatých deskách pro císaře Karla V. Cellini tento dar i osobně předal a setkání s císařem pro něj bylo velkou poctou. Dostalo se mu také náležité odměny, kterou však shrábl jistý pan Durante, který se před císařovým služebníkem vydával za „onoho slavného zlatnického mistra“. Cellini to měl v Římě čím dál těžší. Krátce po této události napsal: „…papež mě již neměl v té oblibě jako dříve, neboť zlé jazyky mě připravily o ovoce mé práce“. Rozhodl se proto, že opustí Řím a vydal se na svou první cestu do Francie. Ta trvala velice krátce a jediným jejím pozitivem bylo, že se seznámil s francouzským králem Františkem I. a ferrarským kardinálem Ippolitem d´Este, který mu později zachránil život. Cellini se tedy znovu vrátil do Říma, kde si vedl velice dobře. Pracoval pro přední šlechtické rody a vedl úspěšnou dílnu s osmi učedníky. 

Zlatník ve vězení

Bohužel závist kvetla i době renesance. Jeden z jeho učedníků ho obvinil z krádeže diamantů z papežského pokladu během obléhání Říma roku 1527. Cellini byl zatčen a uvězněn v baště Andělského hradu. Je možné, že to byla stejná bašta, kterou dříve urputně bránil.

Císař Karel V. na koni od Anthonise van Dycka (1620)

Vězení pro něj bylo utrpením i přes to, že měl určitou svobodu a velice benevolentního žalářníka. Doufal, že to papeže časem přejde a bude osvobozen. Když se ale ukázalo, že papež jeho uvěznění nehodlá ukončit, začal Cellini přemýšlet o útěku. Několik dní plánoval, jak se z pečlivě střežené cely dostat, až se mu to povedlo. Jednou v noci se dostal po provaze z vězení a uprchl. Skrýval se pár dní u kardinála Cornara, který ho znal ještě z jeho působení ve Florencii. I přes jejich přátelství ho ale nakonec kardinál vydal do rukou papeže. Tentokrát ale nebyl uvězněn v „přepychové“ cele Andělského hradu, ale odvedli ho do žaláře zvaného „Torre di Nona“, do kobky pro odsouzence k smrti. „Odnesli mě pod zahradu do velmi tmavé a vlhké cely plné pavouků a jedovatých červů. Hodili na zem hrubý slamník, večer mi ani nepřinesli jídlo a zamkli mě na čtyři západy“. V této kobce strávil Cellini několik měsíců s neustálou myšlenkou na blížící se smrt. Vysvobodil ho až jeho starý známý kardinál ferrarský Ippolito d´Este, který se vrátil od francouzského dvora a u papeže mu vymohl milost. Cellini se zotavoval v kardinálově paláci a podnikal ozdravné výlety do okolí Říma. Nedlouho po propuštění začal znovu pracovat na návrzích medailí a zlatém poháru pro kardinála. O jeho práci se znovu začal zajímat i francouzský král František I. a Cellini odjel roku 1540 znovu do Francie.

Z Francie zpět do Itálie

František I. byl známým milovníkem umění a na svůj dvůr lákal i věhlasného Leonarda da Vinci. Ten tam krátce působil, ale nikdy nepomýšlel na králův návrh, aby se do Francie přestěhoval natrvalo. Stejně tak Cellini. Jeho pobyt na francouzském dvoře se protáhl na pět let, a kdyby se znovu nedostal do problémů, snad by tam vydržel déle. Není pochyb o tom, že ve Francii začal Cellini precizněji zpracovávat zlatnické zakázky a dostal se více i ke kovolijectví. Pobýval v Paříži i oblíbeném královském sídle ve Fontainebleau a nebýt jeho pobytu ve Francii, svět by nikdy nespatřil jeho nejkrásnější zlatnickou práci – věhlasnou slánku Salieru (viz Spojení moře a země). Celliniho „saliera“ představovala vrchol zlatnického umění a francouzský král z ní byl unesen.

Na francouzském dvoře vedl Cellini spokojený život. Král ho zahrnoval penězi i poctami a nebýt jeho nevraživosti, kterou choval k vévodkyni d´Etampes, milence Františka I., možná by ve Francii zůstal. Ke konci svého pobytu u dvora se věnoval hlavně výzdobě zámku ve Fontainebleau. Když pak získal královo svolení, opustil Paříž a odjel zpět do Itálie. 

Vyplenění Říma (1527)

Ve válkách mezi francouzským králem Františkem I. a císařem Karlem V. šlo především o mocenský vliv v Evropě. Císař vedl nákladné boje ve Francii, kde neuspěl, a tak se obrátil na jih Evropy, kde nakonec dosáhl kýženého vítězství. Bylo ale draze vykoupeno zničením jednoho z nejkrásnějších měst tehdejší renesanční Evropy. Poté, co císařští žoldáci protáhli celou Itálií, zastavili se před branami Říma. Španělské a německé jednotky se snažily proniknout přes římské hradby a 6. května 1527 Řím dobily. K neštěstí Říma přispělo i to, že žoldácké vojsko nebylo již několik týdnů vyplaceno, a tak velitelé povolili plenění města. 

Řím byl tehdy po celých osm dnů ponechán zcela v moci rabujících císařských jednotek. Ziskuchtiví vojáci brali vše, co jim přišlo do cesty. Za oběť jim padly věhlasné římské paláce, kostely i kláštery. Kromě toho, že si každý chtěl odnést co nejvíce z přepychově vybavených rezidencí, se jejich nenávist obrátila i proti symbolům katolické církve. Vojáci byli převážně protestanti a útok na Řím brali i jako útok na samotné srdce katolické církve, přestože sám císař byl přísný (až fanatický) katolík.

Andělský hrad v Římě

Pod ochranou kardinála Ippolita d´Este se roku 1545 vrátil zpět do Florencie. Otevřel si znovu zlatnickou dílnu a začal pracovat pro vévodu Cosima I. Právě pro Medicejské vytvořil ve Florencii svá nejlepší sochařská díla. Hned po návratu začal pracovat na zakázce sochy pro florentské hlavní náměstí Piazza della Signoria. Předložil vévodovi voskový model Persea s hlavou Medúzy a ten nadšeně souhlasil. Tak byla v letech 1548 a 1550 vytvořena ojedinělá socha, která byla Celliniho vrcholným sochařským dílem (viz Perseus s medúzou). Pracoval i dále pro florentského vévodu a zakázky získával i od dalších šlechtických rodů. Několikrát se chtěl ještě vrátit do Francie, ale nakonec zůstal ve Florencii až do své smrti.

Papež Klement VII. (pontifikát 1523-34), který držel nad Cellinim ochrannou ruku

Homosexualita a nezkrotná povaha

Jeho osobní život nebyl ani ve Florencii příliš klidný. Neustále se dostával do sporů s Bacciem Bandinellim, synem jeho učitele z mládí, který byl ve Florencii jeho největším konkurentem. Bandinelli ho dokonce jednou osočil ze sodomie. Tenkrát to snad bylo neprávem, ale je prokázané, že Cellini udržoval homosexuální vztahy v průběhu celého života. Ze sodomie byl několikrát obviněn v mládí ve Florencii a později i u francouzského královského dvora. V roce 1556 pak vyšel najevo dlouhodobý vztah s jeho učedníkem Fernandem, který byl popsán v dobových pramenech následovně: „Po dobu celých pět let si držel jako svého milce Fernanda di Giovanniho di Montepulciana, se kterým sdílel lože a používal ho mnohokrát ke své sodomii, a kterého držel na svém loži jako svou manželku“. Ale ani to mu nezabránilo se roku 1562 oženit se svou dlouholetou služebnou a zplodit s ní několik dětí. Pravdou ovšem zůstává, že o svou rodinu se vždy vzorně staral a finančně podporoval i rodinu své sestry. Ke konci života se stal váženým občanem Florencie. Zemřel 13. 2. 1571 a byl pochován ve Florencii, v kostele Santissima Annunziata v kapli sv. Lukáše, která patřila Accademii delle Arte del Disegno.

Spojení moře a země

Slánka je jednou z nejvýznamnějších Celliniho zlatnických prací. Vytvořil ji pro francouzského krále Františka I. a stala se ozdobou jeho uměleckých sbírek. Byla vytvořena roku 1543 a představuje postavy Neptuna jako symbol moře a Ceres (nebo Terru) jako symbol země, jak leží naproti sobě a každý má po své straně nádobku. Vedle Neptuna je loďka jako slánka a vedle Ceres je pod triumfálním obloukem pepřenka. Vše je vyhotoveno z těch nejdražších materiálů (zlato, slonovina a ebenové dřevo). Slánka byla později věnována francouzským králem Karlem IX. do sbírky arcivévody Ferdinanda Tyrolského a dostala se do Vídně.

Byla vystavena v Uměleckohistorickém muzeu, odkud byla v květnu 2003 ukradena. Její krádež se stala světovou senzací. I když se rozezněl alarm, hlídači nereagovali a nechali tak zloději čas, aby ji protáhl skrz nezabezpečené okno. Slánka byla ohodnocena na několik miliónů eur a zloděj za ni požadoval v srpnu 2003 výkupné deset miliónů eur. Nakonec byl viník dopaden a slánka byla nalezena zakopaná v lese na severu Rakouska. Dnes už ji můžeme opět spatřit ve výstavní vitríně, která je chráněna speciálním bezpečnostním systémem.

Sám o sobě Cellini napsal, že byl člověkem prchlivým, náladovým, zrádným a pověrčivým, že podléhal návalům zuřivosti a trpěl halucinacemi. Jeho život toto všechno jen potvrzuje. Ale přes veškeré své prohřešky nám zanechal neocenitelné bohatství ve svých dílech nejen zlatnických a sochařských, ale i písemných. 

Byl buřičem i hrdinou s nekonvenčním chováním, který se vypracoval z chudého hudebníka až na zlatníka a sochaře francouzského krále. Měl možnost pracovat pro jedny z nejvýznamnějších rodů a panovníků tehdejší Evropy a ti mu umožnili vytvořit umělecké skvosty nevýslovné hodnoty.