Slováci na křídlech hákového kříže

Od samotného vzniku samostatného Slovenského štátu 14. března 1939 přisoudil osud slovenským letcům úlohu Davida, který má bojovat s Goliášem. Rozpad Československé republiky uvrhl vzdušné síly na Slovensku do naprostého chaosu, když se značná část zkušeného létajícího i pozemního personálu vrátila do svých domovských českých zemí. Přestože na Slovensku zůstala asi stovka stíhacích Avií B-534 z celkových více než 500 kusů československého letectva, během pár dnů se snížil počet příslušníků vzdušných sil ze 1400 na 824. Už 23. března přitom musel Slovenský štát čelit invazi maďarského souseda, jehož letci na italských fiatech po loňských pohraničních bojích sršeli optimismem. U slovenských pilotů naopak převládala trpká pachuť, neboť zatímco Maďaři v roce 1938 dokázali sestřelit jeden československý průzkumný letoun nad naším územím, vláda tehdy zakázala palbu opětovat.

Páteří stíhacích sil Slovenského štátu byly dvojplošné avie B-534

Páteří stíhacích sil Slovenského štátu byly dvojplošné Avie B-534

• Celkem vyrobeno – 566 letadel
• Motor – kapalinou chlazený vidlicový 12válec Hispanu-Suiza o výkonu 850 koní
• Maximální rychlost – 394 km/h
• Maximální stoupání – 900 m/min
• Dolet – 580 km
• Dostup – 10,6 km
• Váha – 1460 kg
• Rozpětí – 9,40 m
• Délka – 8,20 m
• Výška – 3,10 m
• Výzbroj – čtyři synchronizované kulomety Model 30 ráže 7,7 mm
• Nosnost – šest 20kg bomb na závěsnících pod křídlem

Avia B-534 byla „zázrakem“ československého leteckého průmyslu v období první republiky. Jednomístný stíhací dvojplošník vzlétl poprvé v létě 1933 a ve své době patřil mezi světovou špičku. Úspěch Avie B-534 byl však zároveň prokletím našeho leteckého průmyslu, protože konstrukční kanceláře „usnuly na vavřínech“ a nedokázaly včas zareagovat na nástup výkonných stíhacích jednoplošníků se zatahovacím podvozkem, které začaly přebírat rychle vládu na nebi. Ještě v červenci 1937 ovšem čs. avie vyhrály na mezinárodní letecké výstavě v Curychu všechny disciplíny, jen v rychlostní disciplíně podlehly Bf-109. Slabinou avií ve 2. světové válce byly hlavně chybějící pancéřování pilotního prostoru a absence samosvorných nádrží.

Krvavá lekce Malé vojny 

O tom, že za hranicemi číhá chtivý nepřítel, nebylo pochyb. Už po Vídeňské arbitráži, která 2. listopadu 1938 po vzoru Mnichova ukrojila ve prospěch Maďarska přes 10 tisíc km² slovenského území, vyrazila maďarská královská vojska do útoku. Tehdy je Čechoslováci ještě dokázali zastavit. Nyní se však před Maďary nacházel rozložený státní útvar. Na levém křídle ochromený Slovenský štát, na pravém nově již autonomní Podkarpatská Rus. Ta byla sice bráněna československou 12. divizí, ovšem její velení po obsazení Čech a Moravy 15. března 1939 usoudilo, že další boj nemá smysl. Slovenští letci tak mohli doslova z prvních řad sledovat, jak evakuující se československé síly jsou na Podkarpatské Rusi napadány Maďary i místními povstalci ukrajinské národnosti. Už 17. března stanuli maďarští útočníci na hranicích Polska. Na řadu měl teď přijít Slovenský štát. 

Válečné operace ve vzduchu v rámci tzv. Malé vojny s Maďarskem začaly hned 23. března průzkumnými lety. Nejvážnější situace byla právě na východě Slovenska, kde bylo hlavním pilířem obrany letiště ve Spišské Nové Vsi. Čtyři letky s celkem 40 letadly se ovšem mohly opřít jen o 20 stíhacích Avií B-534, zbytek tvořilo 15 průzkumných-bombardovacích strojů Letov Š-328 a pět pozorovacích letounů Aero Ap-32. Tyto stroje byly vhodné spíše k podpoře pozemních operací než ke vzdušným soubojům. Fatální však byl nedostatek personálu. V polovině března zde zbyli tři důstojníci a obě stíhací letky měly jen devět pilotů! Ani posily převelené sem kvůli stále častějším provokacím na hranicích s obsazenou Podkarpatskou Rusí nemohly situaci vyřešit. Hned první den bojů se projevila slabost dvojplošných Avií B-534, když byly dvě sestřeleny maďarskou protivzdušnou obranou. Velké vzdušné boje přinesl 24. březen, tehdy byly během 17 operačních letů sestřeleny další dvě avie a jeden Š-328. Tři slovenští letci při tom zahynuli. Protivníky byly fiaty CR-32, z letiště v Užhorodu. Odpoledne byly těmito maďarskými stroji napadeny tři Š-328 a tři B-534. Výsledky byly rovněž katastrofální: tři sestřelené avie a jeden Š-328. Dva sestřelené fiaty nebyly slovenským letcům potvrzeny. Malá vojna skončila po nátlaku Německa příměřím a následným podpisem nové dohody o maďarsko-slovenské hranici formálně 31. března 1939. Během pár dnů v ní Slovenský štát ztratil devět stíhaček B-534 a čtyři pozorovací Š-328. Padlo sedm pilotů. Malá vojna jasně dokázala slabiny československých letounů i při střetu s technologicky zastaralejšími stroji, než by mohla v možném československo-německém konfliktu nasadit Luftwaffe.

Avia B-534 po nezdařeném nouzovém přistání. V průběhu 2. světové války byl již tento slavný dvojplošník beznadějně zastaralý 

Smlouva o ochranném poměru mezi Německou říší a Slovenským štátem  předurčila účast Slovenska ve válce na straně Osy

Vzhůru do světové války

Už od vzniku samostatného Slovenského štátu bylo zřejmé, že si slovenští letci zabojují bok po boku s nacistickou Luftwaffe proti společnému nepříteli. „Smlouva s ďáblem“ má své počátky v oznámení Adolfa Hitlera z 13. března 1939, v němž praví, že Slovensko se „buď rozhodne pro samostatnost (přijme ochranu Německa), nebo bude ponecháno vlastnímu osudu (zaberou ho Maďaři)“. Následná Smlouva o ochranném poměru mezi Německou říší a Slovenským štátem, coby satelitem Berlína, již uváděla, že Bratislava musí koordinovat svoji zahraniční a vojenskou politiku v úzké shodě s německou brannou mocí. Dokument, který měl platit 25 let, tak zatáhl Slovenský štát do války se Sovětským svazem, Británií a USA.

Prvním krokem v krvavé válečné anabázi byla pomoc při invazi do Polska, za kterou Německo Slovákům slíbilo garance hranic s Maďarskem a vrácení území, které Polsko zabralo v letech 1920 a 1938. Luftwaffe tak mohla od 1. září 1939 útočit na cíle v Polsku i ze slovenských letišť a slovenští letci ji na aviích a letovech doplňovali, přičemž Š-328 zde podporovaly pozemní vojska a B-534 doprovázely německé střemhlavé bombardéry Ju-87 Stuka. Při polské kampani se slovenští letci utkávali s protivníkem, jehož stroje byly rovněž zaměřeny zejména na manévrový, tzn. horizontální boj. Protože avie daleko zaostávaly za výkonností německých messerschmittů a nemohly přenést boj do vertikální roviny (díky silnému motoru překonat protivníka ve stoupání a útočit s výhodou výšky), byl slovenský podíl na sestřelech mizivý. Slováci ztratili dvě stíhačky, zatímco sestřelili jeden cvičný RWD-8, který navíc prchal do Maďarska. 

Stíhací eso začínalo jako sluha

Otto Smik (1922 – 1944)

Ne všichni slovenští letci chtěli sloužit ve vzdušných silách nově vzniklého Slovenského štátu. Zřejmě nejzajímavější osud ze slovenských letců v rámci odboje však měl Otto Smik. Ilegálně opustil vlast v roce 1940 ve věku 18 let. V červnu 1940 se stal jedním z 250 Slováků, kteří vstoupili do RAF. Zprvu však musel působit jako důstojnický sluha. Ke 312. československé stíhací peruti byl zařazen v lednu 1943, ovšem kvůli problémům s hodností přestoupil k anglické 122. stíhací peruti, kde létal na nejmodernější verzi Supermarine Spitfire – F.Mk.IX. Při doprovodu bombardérů nad severní Francii získal první vzdušné vítězství, když 13. března 1943 sestřelil Bf-109 G. V roce 1943 dosáhl 7,5 potvrzených vzdušných vítězství a stal se nejúspěšnějším československým stíhačem v tomto roce. Od července 1944 byla jeho peruť přidělena na obranu Británie, když Němci nasadili bezpilotní raketové „zbraně odplaty“ V-1. Otto Smik 8. července zničil tři z nich, britský tisk pěl ódy na jeho hlavu a nadaný pilot se stal velitelem druhé letky 312. čs. stíhací perutě. Při doprovodu bombardérů Halifax zničil 3. září na zemi dva bombardéry Junkers Ju-88, jeho Spitfire však byl sestřelen protiletadlovou obranou letiště. Díky holandským odbojářům se mu podařilo skrývat se několik týdnů, než se dostal zpět do Anglie. Štěstěna ho ovšem opustila a 28. listopadu 1944 byl znovu sestřelen nad Holandskem. Při pokusu o nouzové přistání Smik havaroval a na místě zemřel. Za svou kariéru stíhacího letce zaznamenal 9 sestřelů, další dva ve spolupráci a jedno letadlo sestřelil pravděpodobně.

Tažení proti bolševismu

Útok proti Sovětskému svazu 24. června 1941 byl z dnešního pohledu pro letectvo Slovenského štátu sebevražedným krokem. Gesto, při němž se slovenská vláda snažila předběhnout Maďary a dokázat věrnost Berlínu v marné snaze o revizi Vídeňské arbitráže, vtáhla kromě pozemních sil do nekonečných ruských plání také letce. Na frontu odletěly 7. července dvě letky s 22 aviemi a dostaly za úkol ochranu německých průzkumných strojů. Díky tomu, že předtím německé messerschmitty zdecimovaly zastaralé sovětské letectvo na zemi i ve vzduchu, byl výsledek 119 operačních letů oproti předchozím kampaním příznivější: 4 sestřely za cenu ztráty tří strojů a jednoho pilota. V roce 1942 pak v SSSR působila i 11. stíhací letka, jejíž stroje měly za úkol podporu pozemních vojsk působících v týlu při potírání partyzánů. Ztratila při tom 2 z 11 strojů. Boje v Rusku, v médiích prohlašované za „křížové tažení proti bolševismu“, znamenaly pro letectvo Slovenského štátu i přes ztráty na létajícím personálu slavné období. Nejlepší piloti byli zařazeni do elitních německých perutí a mnozí získali železné kříže I. a II. třídy i německé kříže ve zlatě. Ačkoli Německá říše i kolaborantská vláda v Bratislavě potřebovaly v médiích zviditelnit své hrdiny a měly potřebu je odměnit, německé velení si uvědomovalo technickou zastaralost letectva Slovenského štátu. Zejména absence pancéřování a samosvěrných nádrží vedla při útocích na ustupující sovětské kolony k velké míře poškození letounů palbou ze země. Na podzim 1941 tak byly všechny slovenské letky staženy zpět na území Slovenského štátu. V létě 1942 byly nahrazeny dvěma letkami letovů a avií, které se již nedostaly do první linie a působily jako kurýrní. 

Hrdina, který nehajloval

Ján Režňák drží vydání časopisu Luftflotte Südost, které vyšlo v červnu 1943 i ve slovenštině. Režňákova fotografie je na titulní straně

Když mladí muži pochodují na smrt, potřebují vládní média své hrdiny, kteří odvrátí pozornost od krvavých jatek k téměř až polobožským idolům vlastence a válečníka. Němci tak využívali například „Lišku pouště“ Erwina Rommela, Slovenský štát měl zase Jána Režňáka. Tento stíhací pilot plnil titulní stránky módních časopisů, jeho fotografie se dívala na čtenáře z novin a objevoval se často ve filmových týdenících. Na východní frontě se Režňák zúčastnil 36 vzdušných soubojů, z nichž si odnesl 32 potvrzených sestřelů. Ke konci 2. světové války odmítl létat za Luftwaffe, po válce byl zatčen, a na rozdíl od mnoha jiných záhy propuštěn. Mezi lety 1951 a 1979 pracoval jako konstruktér, zatímco jeho protivníci-českoslovenští piloti z britské RAF zůstávali vězněni komunistickým režimem. Čím byl tento muž tak zvláštní, že dodnes vyvolává řadu otázek?

Nedávno zemřelý Režňák už nedokáže zodpovědět všechny otázky. Faktem zůstává, že absolvent důstojnické školy v Prostějově se svou 13. stíhací letkou sestřelil na východní frontě celkem 221 sovětských letounů. Kromě slovenských obdržel i vysoká německá a chorvatská vyznamenání. Přesto na filmových záběrech, kde ostatní slovenští letci při předávání německých řádů hajlují, on ruku k nacistickému pozdravu nezdvihl. Podle některých názorů se k odboji nepřipojil, protože se mu z válečných úspěchů, německých řádů a respektu zatočila hlava. Podle jiných prostě akceptoval „smlouvu s ďáblem“ a bojoval za přežití svého státu. Generál František Fajtl prý býval v jeho přítomnosti nesvůj. Je možné, že se spolu na východní frontě utkali? Legendární veterán-stíhač František Peřina zase neměl s Režňákovou minulostí problém. Nakonec byla jiná, krutá doba a slovenský letec rozhodně nebyl zbabělec. Sám byl třikrát sestřelen, přičemž poprvé přistál na ledové kře v Azovském moři, kde ho promrzlého na kost našla posádka německé lodi.

Konečně na messerschmittech 

Přeškolení části pilotů na Messerschmitty Bf-109 v únoru 1942 znamenalo pro letectvo Slovenského štátu technologicky obrovský skok kupředu. Slováci s těmito moderními jednoplošníky byli nasazeni v oblasti Azovského moře, nad Kubání a na Krymu. Jak dokládá například 32 sestřelů Jána Režňáka, byly předchozí neúspěchy slovenských stíhačů způsobeny spíše technickou zastaralostí jejich letounů než nedostatkem pilotního umu. 

V říjnu 1943 byla 13. letka ze SSSR stažena na Slovensko, aby posílila protivzdušnou obranu proti sílícím spojeneckým bombardovacím útokům, které se již zaměřovaly i na cíle v Rakousku, Maďarsku a na Slovensku. Od jara 1944 vzlétali Slováci prakticky každý den  proti vzdušným svazům americké 15. letecké armády (15. USAAF), aniž by ovšem došlo k boji. Tento trend se změnil 26. června 1944, kdy se 13. letka zapojila západně od Bratislavy do boje s bombardéry. Sestřelila přitom jeden čtyřmotorový B-24 Liberator a několik dalších poškodila, ovšem zásah amerických stíhaček ukončil éru této jednotky coby bojeschopné síly. Zmasakrování 13. letky mělo bohužel o pár týdnů později za následek, že slovenské letecké síly neměly v období Slovenského národního povstání (SNP) k dispozici moderní stroje. 

Souboj stíhacího dvojplošníku Avia B-534 v barvách vzdušných sil Slovenského štátu se sovětskou „lavočkou“

Marné sny povstalců 

Přestože se na scéně 2. světové války letectvo Slovenského štátu z pohledu dějin mihlo jen krátce v druhořadé roli, drží jeho letouny jeden světový primát. V průběhu SNP sestřelil František Cyprich na Avii B-534 maďarský Junkers Ju-52, čímž se zapsal do análů historie jako „autor posledního sestřelu dvojplošným letadlem na světě“. Ostatní události kolem SNP, které mělo pomoci Rudé armádě projít přes karpatské průsmyky, obsadit slovenské vnitrozemí a zabránit Němcům v přísunu posil z Moravy a Maďarska, však již neskončily tak slavně. A to ani ve vzduchu. Slovenské území tak nebylo ušetřeno válečných běd. 

Vzdušné síly povstalců, kteří v rámci SNP vystoupili proti Němcům 29. srpna 1944, disponovaly coby páteří leteckého parku beznadějně zastaralými aviemi B-534. Fakt, že se slovenští letci na těchto strojích pouštěli nejen do útoků na pěší kolony a tanky, ale i do šarvátek s nepřátelskými letouny, svědčí o jejich obrovském odhodlání ubránit stále se zmenšující území povstání před přívalem sil Wehrmachtu a SS. Toto hrdinství dokládá také fakt, že Slováci v rámci povstání používali i letouny Letov Š-328, které byly vítaným cílem pro maďarské piloty již za časů Malé vojny. Jeden z letovů, který startoval z letiště Mokraď, byl pak v „neuvěřitelném vzdušném boji bitevních strojů“ sestřelen dvojicí pomalých junkersů Ju-87 Stuka.

Messerschmitty Bf-109, jimiž byla vyzbrojena 13. stíhací letka Slovenského štátu, přinesly do jinak zastaralého leteckého parku nejmodernější dostupnou technologii

Povstalecká Kombinovaná letka, operující v konečné fázi povstání kvůli německému postupu už pouze z letiště Tri Duby, dosáhla se směsicí avií, letovů a minimálně jednoho přeživšího Messerschmittu Bf-109 obdivuhodných výsledků. Z úderů na pozemní cíle se stroje jakoby zázrakem dokázaly vrátit i se značným poškozením, jeden Letov Š-328 sestřelil průzkumný Focke-Wulf Fw-189A a hodiny práce mechaniků dokázaly znovu zprovoznit dva Š-328 poté, co byla letka zničena německým náletem na Tri Duby 10. září. Poslední dvě letuschopné Avie B-534, které přežily povstání, musely být nakonec spáleny, aby nepadly nepříteli do rukou. Byla to definitivní tečka za érou letectva samostatného Slovenského štátu.