Setkání samurajů s Evropany

Skok, který v průběhu druhé poloviny 19. století Japonsko zaznamenalo, byl nevídaný. Vstoupilo do ní jako zaostalá země zralá být vydána zcela napospas zájmům imperiálních mocností, podobně jako řada dalších států Asie a Afriky. Pro Japonce byli Evropané a Američané nanban (jižními barbary) a jejich způsob života byl odsuzován. Během několika málo let ale Japonsko své postoje přehodnotilo a začalo západní vzory rychle přejímat. Dokázalo takřka z ničeho vybudovat silný průmysl, moderní armádu i loďstvo, a do značné míry vůbec změnit svůj životní styl. 

Japonské křesťanství

Přestože je Japonsko všeobecně známo svým izolovaným vývojem, sahají jeho styky se západním světem hluboko do minulosti. První známí Evropané na japonských březích stanuli v roce 1543. Byli to Portugalci, kteří připluli na čínské lodi. Brzy je následovali další námořníci, Španělé, Holanďané, Angličané a další.

Dřevoryt zachycující smrt britského obchodníka Richardsona, jenž odmítl projevit úctu sacumskému knížecímu průvodu

Zároveň s evropskými námořníky a obchodníky do Japonska pronikali i křesťanští duchovní, kteří vyvíjeli úspěšnou misijní činnost. Nejproslulejším z nich byl později svatořečený František Xaverský. Křesťanství se rychle šířilo, takže necelých 40 let po příjezdu prvních Evropanů se k němu hlásilo už kolem 150 000 lidí. Pokřtít se nechali dokonce i někteří z daimjó, japonských knížat.  

Na evropskou půdu vstoupili první Japonci v roce 1582. Byli to pokřtění chlapci, jejichž návštěvu u papeže a portugalského krále zorganizovali jezuité. O tři desetiletí později byl z Japonska vyslán na diplomatickou misi do Evropy a španělského Mexika samuraj Hasekura Cunenaga. Ten zde strávil několik let. Mezi Evropany vzbuzoval velký údiv, mimo jiné ostrostí svého meče a používáním papírových kapesníčků. Jeho hlavním úkolem bylo rozvíjení obchodních styků, ale nadějná mise skončila bez úspěchu.

Komodor Matthew C. Perry (1794–1858)

Muž, který v roce 1854 symbolicky otevřel Japonsko po dvousetleté izolaci západnímu světu tím, že přinutil šogunát (podle jeho domnění císaře) pod hrozbou děl své eskadry navázat obchodní styky. Perry pocházel z námořnické rodiny a měl za sebou v době japonské mise dlouhou služební zkušenost. Zasloužil se třeba o budování amerického parního loďstva, potlačoval námořní obchod s otroky a bojoval ve válce s Mexikem. Za svůj úspěch v Japonsku získal značnou finanční odměnu a o námořní výpravě do Asie sepsal několikasvazkovou knihu. Zemřel jen několik let po svém návratu do USA na cirhózu jater.

Uzavřená země

Důvodem bylo stále hlubší uzavírání Japonska do izolace a pronásledování tamních křesťanů. Tato politika byla důsledkem nastolení vlády šogunů z rodu Tokugawa. Její zakladatel, Tokugawa Iejasu, porazil v roce 1600 koalici svých nepřátel, čímž ukončil desetiletí občanských válek a zahájil pevnou vládu nad sjednoceným Japonskem. Na ostrovech byl ještě více utužen důkladný feudální systém, který šogunovi umožňoval kontrolovat jak prosté obyvatelstvo, tak samotná knížata. Ideovou oporou šogunátu byl konfucianismus, původně čínský duchovní směr, který propagoval pevné uspořádání společnosti, v níž má každý své neměnné místo.

Císař Macuhito (1852-1912), zvaný podle éry svého panování Meidži, „osvícená vláda“

Křesťanství bylo nyní viděno jako prvek, který může toto uspořádání narušovat. Proto byly zakázány misijní aktivity, docházelo k popravám duchovních, a obyvatelstvo muselo pošlapávat křesťanské symboly. Několik tisíc křesťanů bylo umučeno. Omezovány byly záhy veškeré styky s cizinou. Sám Hasekura musel po svém návratu domů dožít zbytek života v ústraní. Politika izolace postihla i evropské obchodní stanice, jež byly rušeny. Nakonec smělo v Japonsku zůstat pouze asi 10 úředníků nizozemské Východoindické obchodní společnosti, kteří žili pod neustálým dozorem na ostrůvku Dedžima u Nagasaki. Po více než dvě století se pak Japonsko nacházelo v éře sakoku, uzavřené země. Nejen že byl zakázán vstup cizincům, ale ani sami Japonci nesměli ze země vůbec vycestovat. Z tohoto důvodu bylo dokonce přísně zakázáno stavět větší lodě. 

Zakázaný západní vliv

Jediným zdrojem informací o západě byli Nizozemci z Dedžimy, kteří museli u šogunova dvoru každoročně vykonat návštěvu s dary a odpovídat na dotazy ohledně novinek z Evropy. Na začátku 18. století se situace začala mírně uvolňovat. Díky zájmu o pokrok „nizozemských“ (tedy evropských) věd začaly být dováženy západní knihy. Svědectvím tehdejšího zájmu o Evropu byl i osud misionáře Sidottiho, který se pokusil do Japonska proniknout v převleku za samuraje. Po brzkém odhalení musel strávit zbytek života ve vězení, kde vedl dlouhé diskuze s učencem Hakusekim, jenž sepsal o západě knihu. Ta ovšem nemohla být zveřejněna.

Dramatický byl případ lékaře von Siebolda z nizozemské obchodní stanice, u něhož byla v roce 1828 objevena mapa Japonska. Sotva bylo možné spáchat horší provinění. Siebold sám mohl nakonec z Japonska odjet, ale učenec, od něhož mapy získal, zaplatil za svůj čin životem. 

V 17. století bylo několik tisíc křesťanů bylo umučeno. Byly zakázány misijní aktivity a docházelo k popravám duchovních

Pronikání západních vlivů přinášelo vedle živého zájmu i odmítavou reakci spojenou s růstem japonského nacionalismu. Japonské vlastenectví tehdy začalo být spojováno s úctou k císaři. Ten byl sice jen symbolickou figurkou, místo níž vládl šogun z rodiny Tokugawů, ale pocházel z rodu, který v Japonsku vládnul nepřetržitě od 7. století př. Kr. a představoval tak symbol tradičního Japonska. Tomuto hnutí se říkalo sonnó džoi, což byla hesla znamenající „ctěte císaře“ a „vyžeňte barbary“. Samotný šogunát se od 18. století dostával do úpadku, spojeného s krizí hospodářskou i společenskou, s úpadkem morálky a obecné důvěry v jeho strnulý systém. 

Děla silnější než tradice

V červenci roku 1853 připlul k japonským břehům s eskadrou několik parních fregat a menších plavidel americký komodor Perry. Přes silnou japonskou nechuť se mu podařilo předat dopis od amerického prezidenta Fillmora určený císaři a slíbil, že se na jaře vrátí pro odpověď. Dopisem císaři se samozřejmě zabýval šogun, který byl ovšem bezradný. Japonci si uvědomovali svou bezmocnost vůči moderním zbraním, ale zároveň vnímali svoji izolovanost jako jakési posvátné dědictví předků. Když se Perry v únoru následujícího roku vrátil s posílenou flotilou, museli se podřídit jeho požadavkům. Smlouva, zvaná podle místa jejího podpisu kanegawská, byla sice teoreticky smlouvou „o míru a přátelství“, ale ve skutečnosti byla smlouvou čistě jednostrannou.

Staré a nové Japonsko na jedné fotografii: skupina samurajů v tradičním úboru a uniformách evropského typu během války bošin

Japonsko se zavázalo otevřít dva přístavy, dovolilo Američanům zřídit konzulát, zacházet dobře se ztroskotanými americkými námořníky atd. Brzy následovaly podobné jednostranné smlouvy s jednotlivými evropskými státy. Do japonských přístavů začali proudit obchodníci a diplomaté. Sami Američané, kteří za otevřením japonských ostrovů stáli, se ale brzy stáhli do pozadí. Od roku 1861 je totiž plně zaměstnávala občanská válka Severu proti Jihu.

Soužití dvou zásadně odlišných kultur, jako byla ta japonská a západní, nebylo pochopitelně bezproblémové. Samurajská kultura a japonské pohrdání „jižními barbary“ stály proti evropské neznalosti japonských zvyků a pocitu nadřazenosti, což vedlo k častým nedorozuměním a konfliktům.

Krvavé konflikty

V roce 1862 si například čtyři Britové vyjeli na koních na projížďku. Na cestě se setkali s průvodem otce sacumského knížete. Poté, co Britové odmítli na znamení úcty sesednout z koní, byli napadeni samuraji a jeden z nich byl na místě zabit. Pro Evropany byl samozřejmě podobný skutek nepřípustný. Británie žádala finanční náhradu. Po neúspěšných jednáních došlo k vojenskému výsadku a ostřelování knížecího hlavního města. Teprve pak byla náhrada vyplacena.

Americké a evropské lodě v přístavu Jokohama

Přítomnost Evropanů pomohla v Japonsku zradikalizovat i vnitřní vztahy. Některá mocná knížectví byla nespokojená se svým postavením a také s poddajným přístupem šogunátu vůči Evropanům a v duchu hesla sonnó džoi chtěla opět k moci přivést císaře. Šogunát sice těmto rebelům zabránil obsadit císařské sídlo Kjóto, ale jinak se v následných bojích plně prokázala jeho slabost.

Mladý šogun Keiki se pokusil o provedení reforem, avšak rychle zjistil, že nemá mezi knížaty dostatečnou podporu. Aby předešel dalšímu vyhrocování situace, rozhodl se pro rezignaci a předání moci císaři. Keiki tím stoupence císaře, kteří již měli hotové plány na válku, naprosto zaskočil. Ačkoliv jim to, co chtěli, vydal bez boje, obsadili šogunovi protivníci v lednu 1868 císařský palác v Kjótu a sami oficiálně vyhlásili obnovení císařské moci. Keiki se zpočátku zamýšlel podřídit, ale především díky neústupnosti některých jeho mocných úředníků a vazalů došlo k válce zvané válka bošin (válka roku draka). Šogunovské oddíly však byly několikrát poraženy moderně vycvičenými armádami stojícími za císařem a boj spěl k rychlému konci.

Poslední samuraj

Období otvírání Japonska vůči Západu značně zpopularizoval velkofilm Poslední samuraj s Tomem Cruisem v hlavní roli. Přestože tento snímek vychází ze skutečných událostí, nakládá s nimi velmi volně. Inspiroval se především sacumským povstáním, jež proběhlo v roce 1877. Film jej představil značně romanticky jako povstání ušlechtilých samurajů proti novému japonskému režimu. Konflikt mezi starým a novým Japonskem v něm poněkud nepřesně symbolizuje kontrast samurajského vojska povstalců a moderně vycvičené císařské armády. Sama hlavní postava amerického kapitána Algrena, který se přikloní k tradičnímu japonskému životnímu stylu, je smyšlená. Film také ignoruje angažmá některých evropských států, jež bylo v oné době nesrovnatelně významnější než to americké.

Císařství na vzestupu

Rok 1868 se tak stal rokem pádu šogunátu rodu Tokugawů a znovunastolení moci císařského rodu. Mladičkého císaře Macuhita vynesl především odpor vůči šogunovi, který nebyl schopen vzdorovat cizincům, ale on sám musel záhy přejít k obdobné politice. Vyhnat „barbary“ už zkrátka nebylo možné. Japonsko se vůči Západu naopak stále více otevíralo. Usilovalo nejen o vojenské poradce, ale také o moderní vědecké poznatky, inspirovalo se při budování průmyslu i školství. Velkými změnami procházelo i tradiční feudální uspořádání japonské společnosti. Nejvýrazněji byli tímto procesem postiženi samurajové, kteří se neváhali bouřit. Ironií osudu došlo k jejich největšímu povstání v knížectví Sacuma, které předtím stálo v čele boje za obnovení císařské moci. Sacumské povstání bylo největší a zároveň poslední svého druhu. Po jeho porážce byla pozice císařství definitivně upevněna a modernizace země mohla pokračovat. 

Svůj vzestup Japonsko celému světu dokázalo v letech 1904–1905, když rozdrtilo svého hlavního konkurenta v expanzi do Asie, carské Rusko. V té době už nebylo zemí přijímající diktáty druhých. Samo naopak mocensky aspirovalo v Koreji, v Číně a jinde, a měnilo staré ponižující smlouvy se západními státy. To vše mu umožnilo poznání, že vyrovnání se západními velmocemi nelze dosáhnout jinak, než dohnáním jejich náskoku. A dokázalo to nanejvýš úspěšně. Z 19. století si ovšem Japonsko do budoucnosti přineslo i negativní dědictví: vyhrocený nacionalismus, fanatickou oddanost božskému císaři, slepou poslušnost vůči nadřízeným a víru ve vlastní nadřazenost. To vše se mělo nechvalně projevit ve 20. století. Teprve po druhé světové válce Japonsko plně přijalo od Západu nejen jeho vojenský a technický pokrok, ale také víru v demokracii a prospěšnost mírového soužití.