Republika zásluhou diplomatů

Na svatou Annu 26. července 1914 vyhlásil rakouský císař František Josef I. válku Srbsku. Byla to pomsta za zavraždění následníka trůnu Františka Ferdinanda v Sarajevu srbskými mladíky.

Prezident T. G. Masaryk na manévrech

Čechům, kteří považovali Srby za slovanské bratry, se do války nechtělo. „Vojenské pochody vyhrávající k tomuto smutnému divadlu okázale veselé pochody se marně snažily vyvolati u rukujících vojáků veselou a bojovou náladu,“ psal ve svých memoárech známý právník první republiky profesor František Weyr. „Nedařilo se jim to stejně jako režisérům různých pouličních průvodů, v jejichž čele byly nošeny obrazy spojených císařů Františka Josefa I. a Viléma II.“

Profesor T. G. Masaryk trávil prázdniny v Žandově (Schandau) v Sasku. Všiml si, že Němci si mobilizaci lépe zorganizovali než Rakušané. „Trapné mi bylo pozorovat rakouské rekruty, zejména slovanské, přijíždějící z Německa a přes Německo domů – celé masy byly opity.“ Ve vlaku mluvil s jedním českým vojákem, který si smutně povzdechl: „Co můžeme dělat?“

Ale čtyřiašedesátiletý univerzitní profesor, který mohl hned odejít do penze, si v těch chvílích uvědomil, co musí udělat on – odejít do ciziny a odtamtud burcovat svět proti Vídni. „Byl jsem rozhodnut a nadobro: opozice proti Rakousku se musela stát opravdovou, doopravdy, na život a na smrt – k tomu nutila světová situace,“ napsal v memoárech nazvaných Světová revoluce.

Rakušané a Němci válku prohrají – vycházel z úvahy o hospodářském a lidském potenciálu jejich protivníků  – Francie, Anglie a Ruska. „Že by Amerika pomohla, na to jsem nepomyslel,“ řekl později Karlu Čapkovi.

O přežití českého národa

Masaryk dlouho usiloval o zachování rakousko-uherské monarchie, samozřejmě s demokratickými právy pro všechny občany a s autonomií či federalizací pro národnosti. Když však padesátimilionové Rakousko přepadlo pětimilionové Srbsko, cítil to jako morální políček. Brzy si uvědomil, že Němci tuhle válku považují za boj mezi Germánstvem a Slovanstvem, takže jde o přežití českého národa.

Masaryk k Wilsonovi: Válku vyhrají Spojenci jedině tehdy, pane prezidente, když rozbijí Rakousko-Uhersko

Zformuloval proto požadavek samostatného státu Čechů a Slováků a předal ho během svých cest do Holandska přátelům z Anglie a Francie. Koncem roku 1914 odjel do zahraničí definitivně. A potom v Paříži, Londýně, Petrohradě, Moskvě, Tokiu a Washingtonu prosazoval představu: „Dejte Čechům svobodu, rozbourejte Rakousko-Uhersko!“ Byla to představa značně idealistická – nikdo nechtěl porcovat rakouskou monarchii.

Brzy se k němu přidal profesor na pražské obchodní akademii a soukromý docent sociologie Edvard Beneš, který zakotvil v Paříži a udržoval tajné spojení s domácím odbojem. Nakonec se připojil třetí – astronom slovenského původu Milan Rastislav Štefánik, nyní diplomat a hrdina v důstojnické uniformě francouzského letectva.

Veřejně proti Vídni

Z krajanů a válečných zajatců vznikaly ve Francii, Rusku a později i v Itálii československé legie, které se zapojily do bojů s Němci a Rakušany. Nejpočetnější byly v Rusku – skoro 77 tisíc vojáků.

Jenže začátkem zimy 1917 svrhli bolševici vedení Vladimírem Leninem v Rusku carskou vládu a později uzavřeli mírovou smlouvu s Německem. Němcům to umožnilo přesunovat vojska z východu na západní frontu. Naštěstí už dříve vstoupily do války Spojené státy, které nyní vyslaly čerstvé divize bojovat do Francie.

Také politici v českých zemích se vzchopili k veřejnému odporu. V neděli 6. ledna 1918 se v Grégrově sálu Obecního domu v Praze sešel „generální sněm poslanců zemí českých“. Na něm vyhlásili Tříkrálovou deklaraci, v níž požadovali samostatnost pro české země i Slovensko. Třebaže vídeňská vláda nařídila tento dokument zkonfiskovat, rozšiřoval se dál v opisech.

Armáda státu bez území

Jenže na diplomatickém poli nebyla samostatnost vybojována. Západní mocnosti chtěly pořád vyřadit Vídeň z boje a tím oslabit Berlín. Nejpřesněji to vyhlásil americký prezident Woodrow Wilson: „Jsme však sami sobě povinni prohlásit, že si nepřejeme oslabit nebo přetvořit rakousko-uherskou říši. Pouze si přejeme, aby záležitosti jejích národů, ať velkých či malých, spočívaly v jejích rukou.“

Thomas Woodrow Wilson, 28. prezident USA (ve funkci 1913–1921) Původně byl historikem a přednášel na univerzitě. Rozhodl o zapojení USA do první světové války. V lednu 1918 přednesl Kongresu svých Čtrnáct bodů. Volal v nich po otevřené diplomacii, svobodě v obchodu, celosvětovém odzbrojení, právu národů na sebeurčení a hlavně vzniku Společnosti národů. Díky přímluvě T. G. Masaryka uznal právo Čechů a Slováků na samostatný stát a prosadil rozbití Rakousko-Uherska

Masaryk okamžitě protestoval. Z Kyjeva, kde pobýval, poslal prezidentu USA telegram s argumenty, jimiž dokazoval nezbytnost vzniku českého státu. To byl začátek vztahů mezi oběma politiky.

V březnu 1918 začali domácí politici, podnikatelé a vysocí vládní úředníci chystat budoucí převzetí moci. Tajný výbor domácího odboje nazvaný Maffie a vedený advokátem Přemyslem Šámalem obnovil spojení s Československou národní radou v Paříži (ČNR), reprezentovanou Benešem – přes neutrální Holandsko.

Uprostřed dubna vydalo několik stovek politiků, umělců a učenců v čele se spisovatelem Aloisem Jiráskem prohlášení, které vyzývalo „národ československý“ k žulové neoblomnosti, vytrvalosti a houževnatosti až do konečného vítězství.

A když v květnu propukly oslavy šedesáti let Národního divadla, na něž přijely do Prahy desetitisíce lidí z venkova, provolávali lidé na Václavském náměstí: „Ať žije Wilson! Ať žije Masaryk!“ Touha po svobodě přestala být záležitostí jenom úzkého kruhu intelektuálů. Tato protistátní vystoupení ukončila policie.

Štefánikovi v uniformě francouzského generála se podařilo vyjednat smlouvu mezi italskou vládou a ČNR o vytváření politicky a právně samostatné československé armády. Italské legie tedy nevznikaly z rozhodnutí vlády jako v Rusku a ve Francii, nýbrž diplomatickým aktem.

„Je prvním mezinárodním dokumentem skutečného uznání samostatného československého státu, uznáním nejen diplomatickými formulacemi, ale i formou, která potvrzuje existenci svrchovaného státu,“ řekl premiér Vittorio Emanuel Orlando později ve sněmovně. „Závazky zahrnuté ve smlouvě jsou oboustranné. Toto první uznání je dílem pana Štefánika.“

Itálie jako první člen Dohody tedy uznala existenci československého státu – bez území, bez volených orgánů, ale s armádou. To nemělo ve světové historii obdoby.

„Sibiřským diktátorem“

Vzhledem k tomu, že Lenin uzavřel mír s Německem, přesunovaly se československé legie do přístavu Vladivostok. Tam se měly nalodit na spojenecká plavidla, aby později zasáhly na frontách v západní Evropě.

„I když se zpočátku sovětská vláda s ČNR dohodla na odsunu legií do Vladivostoku, místní sověty měly na průjezdy ešelonů občas jiné názory,“ konstatoval historik Karel Pichlík. „Bolševická moc nebyla jednotná. Legie se stávaly záštitou protisovětských sil – ale ty byly slabé politicky a vojensky, nikde se samy neudržely. Není proto divu, že sověty se snažily legie odzbrojit, zdržovaly jejich vlaky, přitom vznikaly potyčky.“

Nakonec nařídil bolševický ministr války Lev Trockij, aby Rudá armáda Čechoslováky odzbrojila. Ti si to nenechali líbit – rozhořely se boje mezi bolševiky a legionáři.

Edvard Beneš, druhý československý prezident, s chotí, 1934

„Účinek těchto zpráv v Americe byl překvapující a takřka neuvěřitelný – najednou Čechové, Čechoslováci byli známi každému,“ vzpomíná Masaryk ve své Světové revoluci. „Anabáze našich ruských legií nepůsobila jen na veřejnost širší, nýbrž i na kruhy politické. Opanování magistrály a obsazení Vladivostoku, to všechno se jevilo jako bajka a pohádka; ... Je jisto, že na politické rozhodnutí vlády ve Spojených státech anabáze měla vliv.“

Koncem dubna 1918 přistál Masaryk v kanadském Vancouveru. Čekala tam na něj delegace českých a slovenských krajanů vedená Karlem Perglerem, místopředsedou odbočky ČNR v Americe. V neděli 5. května dojel TGM vlakem do Chicaga.

„Sibiřského diktátora, jak mu přezdívaly noviny, přišlo uvítat na 200 tisíc lidí. Byla to největší národní slavnost v historii amerických Čechů a Slováků,“ zdůraznil Kovtun. „Pro Masaryka to byl jeden z emocionálních vrcholů jeho politického života.“

Milan Rastislav Štefánik – slovenský astronom, který spolu s Masarykem a Benešem vyjednal v zahraničí vznik první Československé republiky

O čtyři dny později pozdravily Masaryka ve Washingtonu nejen tisíce krajanů, ale i 27 členů Kongresu. Masaryk se chtěl setkat s Wilsonem. Ministr zahraničí Robert Lansing dostával z Evropy zprávy o stále větším významu Československé národní rady (ČNR) a československých legií. Proto navrhl americkému prezidentovi, aby změnil svou politiku vůči Rakousku. Nepřímo tím podpořil Čechoslováky.

Mezitím českého vůdce přijal ministr obrany Richard Baker a mluvil i s dalšími vládními úředníky. Všem vysvětloval: Legie by měly ze Sibiře co nejrychleji odejít na západní frontu. Němci nejsou schopni Rusko vojensky ovládnout. Nově vzniklý československý stát by se měl stát přehradou proti rozpínavosti Germánů, protože rozbití Rakouska bude i úderem proti Německu.

Koncem května 1918 vyslovil Lansing sympatie americké vlády k „nacionálním tužbám Čechoslováků a Jihoslovanů“. O několik dnů později se k němu připojily vlády Francie, Anglie a Itálie. O rozbití habsburského mocnářství však stále nemluvily.

Cesta k uznání

Do Bílého domu vstoupil český vůdce v podvečer 19. června. Prezident Wilson nastínil svému hostu plán uvažované americké hospodářské a humanitární pomoci Rusku. Masaryk pak Wilsona požádal, aby pomohl při dopravě legií z Ruska do Evropy. Nakonec zdůraznil: „Válku vyhrají Spojenci jedině tehdy, pane prezidente, když rozbijí Rakousko-Uhersko, které je nejbližším pomocníkem militaristického Německa.“

V polovině června, kdy československé legie ovládly sibiřskou magistrálu, zahájili Rakušané útok na italská postavení u řeky Piavy. Spojenci je odrazili, přičemž se vyznamenala československá divize, nedávno sestavená z krajanů – především ze zajatců a přeběhlíků.

Koncem června dokončil Lansing memorandum o změně americké politiky vůči Vídni. „Po 29. květnu, kdy vláda vydala prohlášení o národních aspiracích Čecho-Slováků a Jihoslovanů na svobodu, snažili se němečtí a maďarští činitelé a sympatizanti nesprávně vykládat a překrucovat jeho zjevný úmysl,“ uvádělo memorandum. „Aby o smyslu tohoto prohlášení nebylo nedorozumění, učinil dnes státní tajemník další oznámení o stanovisku vlády USA, kterým je, že všechny větve slovanské rasy mají být úplně osvobozeny z německé a rakouské nadvlády.“

Koncem června uznala právo Čechů a Slováků na samostatnost francouzská vláda. V neděli 30. června si považoval za čest předat legionářům ve francouzských uniformách plukovní prapor sám prezident Raymond Poincaré. Byl to první projev uznání za boje s bolševiky.

Následoval Londýn. Ministr zahraničí Arthur Balfour zaslal Benešovi 9. srpna dopis, podle něhož Velká Británie „uznává právo Československé národní rady jakožto nejvyššího orgánu čs. národních zájmů a jakožto nynějšího zplnomocněnce budoucí čs. vlády vykonávat nejvyšší autoritu nad (čs.) spojeneckou armádou.“ 

Smlouva mezi ČNR a britskou vládou je „největší vítězství, jakého kdy u Dohody odpůrci Rakouska dosáhli,“ psal Beneš Šámalovi ve zprávě, která do Prahy přišla okolo 18. září. „Každé jednání s Rakouskem za těchto okolností by bylo od našich politiků šílenstvím.“

Krve vyteklo už dost. Je třeba, aby všechno, co se stane, proběhlo bez krveprolití

„Vyjádření opatrných Britů působilo v Rakousku jako bomba,“ napsal historik Antonín Klimek. „Mnozí v něm spatřovali ortel nad habsburským mocnářstvím. Sám Beneš vzkazoval do Prahy, že Balfour podepsal deklaraci s plným vědomím, že to znamená konec Rakousko-Uherska.“

Mezitím čeští politici obnovili 13. července činnost Národního výboru. Jeho členy se stali maffiáni Karel Kramář, který byl zvolen předsedou, Alois Rašín, sociální demokraté Gustav Habrman a František Soukup. Funkce místopředsedů dostali agrárník Antonín Švehla a národní sociál Václav Klofáč.

I když měl tento výbor v názvu československý, nezasedal v něm jediný Slovák. Vyplývalo to ze situace – styky Prahy s Prešpurkem (dnes Bratislava) byly stále ojedinělé.

Vídeňská vláda byla rozpacích. Zakázat! Ale nevyvolali bychom tím ještě větší neklid? Raději budeme dělat, jakoby se nic nestalo!

Nicméně podle novináře Ferdinanda Peroutky bylo toho prohlášení „svědectvím úplné harmonie mezi politikou domácí a zahraniční“, kterou Masaryk a jeho spolupracovníci tolik potřebovali. Národní výbor v Praze byl první orgán toho druhu založený v rakousko-uherském mocnářství.

Důstojnické spiknutí

Uprostřed července zaútočila spojenecká vojska na německá postavení a začala postupovat.

Beneš odeslal tajnými cestami do Prahy dopis. Upozorňoval české politiky, aby byli připraveni „kolem listopadu na možnost rány proti Německu a Rakousku“. Dodal, že Národní rada je jenom součástí vlády, která se musí utvořit doma. Avšak není jisté, jestli toto poselství do Prahy došlo.

S brzkým koncem Německa a Rakouska počítali spiklenci v Praze i podle vlastních pramenů. „V srpnu 1918 dostala Maffie první bezpečné zprávy o tom, že Ludendorff pokládá situaci za ztracenou,“ napsal později Rašín. Generál Ludendorff byl nejvyšší německý velitel.

Přesto konec války čekali čeští politici až během další velké ofenzivy Spojenců „patrně příštího jara“. Současně pokračovali v přípravách k povstání. Třebaže museli počítat i s násilným převzetím moci, raději by se mu vyhnuli.

Vytvořením tajné vojenské organizace pověřili setníka Jaroslava Rošického, o jehož vlastenectví byli přesvědčeni. Starosta Sokola dr. Josef Scheiner měl zase připravit k převratu členy své tělovýchovné organizace.

T. G. Masaryk v Darney, Francie, v táboře čs. Dobrovolníků 9. 12. 1918

Rošický zpracoval plán vojenských opatření. Nejdřív musíme mít v posádkových městech Českého království spolehlivé důstojníky, kteří by v příhodném okamžiku převzali moc. Rovněž bychom měli získat důstojníky, kteří jsou doma na dovolené z fronty, aby ovlivňovali mužstvo a popřípadě pomáhali při sabotážích. V Praze jako centru převratu vybuduje kvalitní základnu. Dál je třeba podchytit zběhy, kteří se skrývají v lesích – „zelené kádry“. Pohraniční posádky se připraví na přerušení dopravy s Rakouskem a Německem, aby se zabránilo přesunům vojska, které by mělo převrat zadusit. Železnice musí předejít případnému posilování německých a maďarských oddílů v Praze. Na Šumavě bychom měli postavit tajnou vysílačku, obsluhovanou sokolstvem, která by zajišťovala styk se Spojenci.

Důstojníci se scházeli v kavárnách a bytech, někdy i v uniformách. Mysleli si, že jako důstojníci hovořící německy jsou naprosto bezpečni. Přesto se tyhle schůzky staly tak nápadné, že na ně donašeči dvakrát upozornili pražskou policii. Naštěstí tato hlášení dostávali policejní důstojníci, kteří pracovali pro Maffii. Ostatně i komisař politické policie dr. Richard Bienert patřil mezi maffiány.

Avšak jedno udání doputovalo až k posádkovému veliteli Eduardu Zanantonimu do Josefských kasáren na Josefském náměstí (dnes náměstí Republiky). Třebaže generál pověstem o „jakémsi důstojnickém spiknutí“ nevěřil, přesto je nechal vyšetřit. Pověřil tím setníka Jindřicha Kostrbu od vojenské policie. Naštěstí i tento muž patřil do Rošického tajného štábu.

Když Kostrba Zanantonimu ohlásil, že nic nezjistil, generál si oddechl. Teď, ke konci války, ještě vyšetřovat „důstojnické spiknutí“!

V zahraničí mezitím triumfovaly snahy Masaryka, Beneše a Štefánika. V úterý 3. září pozval k sobě Lansing Masaryka. Předal mu diplomatickou nótu, v níž vláda USA prohlašovala, že „je připravena navázat formálně vztahy s takto uznanou vládou de facto za účelem vedení války proti společnému nepříteli, německému a rakousko-uherskému císařství“. Nemohlo být většího zadostiučinění pro čtyřleté gigantické úsilí starého pána než tato chvíle ve Washingtonu.

Následovalo uznání 9. září od Japonska, 10. září potvrzení dřívějšího prohlášení Francií a 3. října Itálií.

Berlín se podrobil

Koncem září zahájili Spojenci ve Francii velkou ofenzivu. V neděli 29. září kapitulovalo Bulharsko. Spojenci vítězili na všech frontách.

Beneš po dohodě s Masarykem a s Francouzy oznámil vznik zatímní vlády československé. Jejím předsedou a ministrem financí je Tomáš G. Masaryk, ministrem zahraničí a vnitra Edvard Beneš a ministrem války generál Milan R. Štefánik. Vzápětí ji uznala Paříž, Londýn a Washington.

V neděli 6. října potkal na chodbách říšského sněmu vůdce rakouské sociální demokracie Viktor Adler českého kolegu Tusara. „Srdečně vám gratuluju!“ potřásal mu rukou. „Máte svůj vlastní stát.“

V pondělí došly do Washingtonu depeše, jimiž žádaly Německo, Rakousko a Turecko o mír. Wilson odpověděl jenom Berlínu. Položil Němcům několik nepříjemných otázek – chtěl vědět, za koho kancléř mluví, jestli přijímá jeho podmínky ze začátku ledna, a upozornil, že dokud budou císařská vojska na cizím území, nemůže navrhnout ukončení bojů.

Ve středu 23. října přišla do Washingtonu třetí německá nóta. Berlín se podrobil všem Wilsonovým podmínkám. Dohoda sahala po vítězství!

Zato situace v Čechách se zostřovala. Šámal o tom informoval 10. října Beneše přes Holandsko: „Odpovídáme v dorozumění se všemi stranami, vyjímajíce klerikály. Nemějte obav, nepustíme se do žádného jednání s Rakouskem, pod žádnou podmínkou a v žádné formě. Ani klerikálové ne. Pasivní rezistence administrativy probíhá, a současně provádíme a připravujeme vše k nastolení prozatímní vlády, která by dbala o zachování pořádku ve všech českých zemích do příchodu spojenců a do vašeho návratu. S revolucí počítat asi vůbec nelze, při panujícím hladu je obava, že by přešla na koleje bolševické.“

Uvítání T. G. Masaryka v Chicagu na nádraží v květnu 1918

Císařova prosba: Bez krveprolití

Když o dva dny později byli zástupci Českého svazu na audienci u zoufalého císaře Karla, jakoukoliv spolupráci s Vídní odmítli. Nechceme místa ve vládě! Chceme jet do Švýcarska, abychom se domluvili s našimi zahraničními představiteli. Vláda nám však odmítá dát pasy. Ale my doma nemůžeme sami o ničem rozhodovat, jedině v souladu se zahraniční akcí.

Prezident T. G. Masaryk na manévrech

Když vydal císař manifest o vytvoření spolku národních států, Národní výbor ho odmítl. Netýkal se Uher, tedy Slovenska, a počítal se zřízením takzvaných Německých Čech, které se měly odpojit od vnitrozemí.

Nakonec vydalo rakouské ministerstvo zahraničí pasy skupině poslanců a finančníků na cestu do Švýcarska. Členové Maffie a ČNR uvažovali o setkání na neutrální půdě už od jara 1917. Před dvěma týdny, 5. října, požádal Český svaz o pasy.

„Vydání pasů, s nímž císař velmi souhlasil, bylo jedním z těch prostředků, jichž vláda užívala, aby se ukázala svobodomyslnou a příznivě představila říši dohodové diplomacii,“ hodnotil později Ferdinand Peroutka. „Ústup neobyčejný a naznačující, jak riziko velezrady pokleslo na minimum, Velezrádci přestávají jimi být – nikoliv proto, že se změnili sami, nýbrž proto, že se změnila vláda, rozšiřujíc neustále okruh toho, co se smí. Vydání pasů české delegaci zahrnuje v sobě tiché uznání zahraniční vlády.“

Jednoho z těchto delegátů, národního socialistu Václava Klofáče, požádal před odjezdem o soukromou schůzku sám císař. Přepadlý a nemocně vypadající panovník uvítal Klofáče lámanou češtinou. Vyslovil mu soustrast ke smrti jeho syna, který zahynul na italské frontě. Pak přešel do němčiny: „Krve vyteklo už dost. Je třeba, aby všechno, co se stane, proběhlo bez krveprolití.“

Nakonec poslanec mocnáři slíbil: „Ani my si nepřejeme krev a uděláme všechno, aby byl zachován klid a pořádek.“

Klofáč o tomto setkání okamžitě informoval ostatní české poslance, kteří se sjížděli do vídeňského hotelu Continental. Je jasné, že jakmile dojde k převratu, císař a vláda se budou snažit vyhnout jakémukoliv násilí a ustoupí.

Ještě jednali se slovenskými a jihoslovanskými politiky. Přišel za nimi i nový císařský ministerský předseda Heinrich Lammasch, ušlechtilý člověk a známý pacifista.

Potom se česká reprezentace rozdělila. Antonín Švehla, Alois Rašín, František Soukup a Jiří Stříbrný se vrátili do Prahy, kdežto většina ostatních zamířila za Benešem do Ženevy.

V sobotu 26. října uveřejnil agrárnický deník Venkov provolání vyzývající ke klidu: „Bratři! V důstojném klidu očekávejte příchod příštích událostí!“ Výzva vzbudila velkou pozornost – byl pod ní podepsán Edvard Beneš, člověk, na něhož ještě platil zatykač pro velezradu. Cenzura ji propustila bez nejmenšího škrtu – rakouské úřady měly zájem na klidu, ať už ho zařídí kdokoliv.