Největší Francouz, nejen postavou

Předseda francouzské vlády Leon Blum si jednoho říjnového dne roku 1936 pozval generálního tajemníka Národní obranné rady, dvoumetrového plukovníka a průkopníka modernizace armády, aby mu vysvětlil svůj pohled na strategii Francie. Plukovník De Gaulle mu tehdy řekl: 

„Bude-li wehrmacht postupovat podél Dunaje či Labe, proč bychom se neposunuli až k Rýnu? Dosáhne-li Visly, proč bychom nevstoupili do Porúří? Ostatně již skutečnost sama, že bychom byli schopni takto reagovat, by těmto agresím nepochybně zabránila. Ale náš současný systém nám zakazuje, abychom se vůbec pohnuli. A naopak, tankový sbor by nás k tomu zavazoval.“

Žel, ani premiér, ani nikdo jiný z francouzského vedení se s tímto názorem neztotožnil.

Považovali ho za padlého

Plukovník De Gaulle

Vojenskou dráhu nastoupil jednadvacetiletý Charles v roce 1911 na elitní vojenské akademii v Saint-Cyr u Versailles. Za první světové války bojoval u Verdunu, kde byl v roce 1916 těžce raněn a padl do německého zajetí. Jistě není bez zajímavosti, že se v zajateckém lágru v Ingolstatdu setkal i se zajatými ruskými důstojníky. Vzpomínal i na poručíka jménem Michail Tuchačevskij. Brzy si prý vzájemně porozuměli a dlouze spolu rozprávěli, i když prý musel občas opravovat výslovnost Tuchačevského francouzštiny. Šlo o stejného Tuchačevského, jenž se pak stal nejmladším maršálem Rudé armády a byl ve stalinských „čistkách“ v roce 1937 popraven. Ale vraťme se k de Gaulleovi. Ze zajateckého lágru se několikrát neúspěšně pokoušel o útěk. Mezi francouzskými vojáky panovala domněnka, že se de Gaulle stal jednou z obětí krvavých jatek u Verdunu. Generál Pétain, jenž spolu s generálem Castelnauem velel obraně verdunského prostoru, udělil de Gaullovi Řád čestné legie in memoriam a v této souvislosti vydal rozkaz, v němž stálo:

„Kapitán de Gaulle, velitel roty, známý svými vysokými intelektuálními a morálními kvalitami, ve chvíli, kdy se prapor ocital v zuřivé palbě a utrpěl velké ztráty, kdy protivník útočil na jeho rotu ze všech stran, pozvedl své lidi k rozhořčenému útoku a svedl urputný boj muže proti muži. Bylo to jediné řešení, odpovídající jeho pojetí vojenské cti. Padl v boji. Byl to po všech stránkách skvělý důstojník.“

Ale de Gaulle se nakonec z války vrátil domů, aby záhy odejel na dva roky do Polska, kde se stal členem francouzské mise. Pak přednášel dějiny válečného umění v Saint-Cyru.

Stratég a publicista

V meziválečném období se de Gaulle věnoval publikační činnosti. Za jeho nejvýznačnější dílo je všeobecně považována esej Vers l´armee de métier (O válečném řemesle) z roku 1934, v níž navrhuje nahradit armádu založenou na povinné branné službě početně omezeným, ale kompletně profesionálním sborem, plně motorizovaným a dostatečně vybaveným obrněnou technikou. Zároveň v této publikaci zformuloval požadavky na moderní doktrínu vedení pohyblivé války, která ovšem vyvolala jeho značnou neoblibu jak u konzervativního důstojnického sboru, tak i v řadách veřejnosti. Těsně před druhou světovou válkou byly však jeho kvality oceněny, jak o tom svědčí jeho jmenování do Národní obranné rady.

De Gaulle vyzývá v britském rozhlase francouzské vojáky v Británii, aby se k němu připojili v dalším boji proti nacistům

Válečná smršť

V roce 1939 se de Gaulle stal velitelem tankového pluku a v květnu 1940 převzal velení nad 4. tankovou divizí. Za bojové úspěchy a projevenou statečnost byl 25. května 1940 povýšen na brigádního generála. Po drtivé porážce Francie uprchl do Anglie. Došlo k tomu 17. června 1940. Okamžitě se v Londýně věnoval budování Hnutí Svobodných Francouzů, jehož symbolem byl lotrinský kříž. Vedle mnohatisícové armády v koloniích se mu prostřednictvím legendárního odbojáře Jeana Moulina podařilo sjednotit podzemní skupiny na francouzské půdě do Národní rady odboje, která čítala asi sto tisíc lidí. Zastával názor, že jeho Hnutí, které se od roku 1942 již jmenovalo Bojující Francie, představovalo jediného oprávněného reprezentanta Francie.

Situace se mezitím ve Francii dramaticky vyvíjela. Nová vláda v čele s maršálem Pétainem, kterého kdysi mladý důstojník de Gaulle obdivoval, 17. června 1940 skutečně požádala německé vrchní velení o příměří. De Gaulle – „zoufalý ztroskotanec na pobřeží Anglie“ – jak sám sebe označoval, zůstal všude oslyšen. Vojenští představitelé v Londýně ho přezírali. Britský admirál mu odmítl povolení k návštěvě vojenských táborů v Aintree a Haydocku, kde bylo ubytováno několik tisíc francouzských námořníků. A britské vojenské úřady dokonce přesvědčovaly evakuované francouzské vojáky, aby vstupovali do britských jednotek a nepřipojovali se k de Gaullovi.

Ať se stane cokoli, plamen francouzského odporu nesmí zhasnout a nezhasne

Plamen odporu nesmí pohasnout! 

„I když jsme byli nyní rozdrceni mechanizovanými silami, budeme moci zvítězit v budoucnu mechanizovanou silou, která bude ještě větší,“ prohlásil de Gaulle večer 18. června 1940 ve svém památném vystoupení v rozhlasové stanici BBC, které mu ochotně poskytl, jak sám uváděl, jeho tehdy jediný přítel v Británii – Winston Churchill – a pokračoval: „Já, generál de Gaulle, v této chvíli v Londýně, vyzývám francouzské důstojníky a vojáky, kteří jsou na britském území... inženýry a specializované dělníky zbrojních závodů... aby navázali styk se mnou. Ať se stane cokoli, plamen francouzského odporu nesmí zhasnout a nezhasne.“

Ve svých rozhlasových vystoupeních de Gaulle vyzýval Francouze k pokračování v boji s okupanty. De Gaulle se tak vlastně proti své vůli stal politicky činnou osobou, která se musela systematicky učit zejména přechodu z vojenské přímosti a ráznosti k jemnůstkám politického umění. Platilo to zejména o jeho budoucím vztahu k britskému premiérovi Churchillovi a k některým americkým spojencům.

Generál Jacques LeClerc vstupuje do Paříže v čele 2. obrněné divize Armády Svobodných Francouzů

Návrat do vlasti 

Významným dnem – generála i celé Francie – byl nesporně 25. srpen 1944. Generál de Gaulle triumfálně vstoupil do osvobozené Paříže a převzal politickou moc v zemi. O měsíc později se stal předsedou Prozatímní francouzské vlády. Díky šikovné zahraniční politice se mu pak dařilo znovuvyzbrojit armádu, získat jednu z okupačních zón v poraženém Německu a obdržet křeslo v Radě bezpečnosti OSN.

Ale když se mu v lednu 1946 nepodařilo při přípravě nové ústavy získat podporu pro koncepci silné prezidentské moci, podal demisi. Nesouhlasil totiž s návrhem ústavy pro tzv. čtvrtou republiku. Na jedné straně se mu nelíbila příliš silná pozice parlamentu a v něm zastoupených politických stran a na straně druhé nebyl spokojen se slabou rolí prezidenta republiky. Nicméně ještě jednou se snažil o politický návrat, když v roce 1947 založil politické seskupení Sdružení francouzského lidu (RPF). Ale volební neúspěch ho donutil odejít do politického ústraní. Ale i ze svého venkovského sídla nadále sledoval vývoj domácí i zahraniční scény. Viděl, jak celá poválečná francouzská politika vykazuje značnou nestabilitu, často se měnily vlády a v koloniích narůstaly protifrancouzské tendence a vůbec volání po nezávislosti. A tak došlo k tomu, že povstání v jedné z nich – bylo to Alžírsko – nakonec přispělo po několika letech k jeho návratu.

Kvas v Alžírsku

V roce 1954 zahájila alžírská Armáda národního osvobození (ALN) ozbrojený boj proti francouzské koloniální nadvládě. Vzhledem k převaze francouzské armády, které se ALN nemohla na otevřené frontě rovnat, měl tento boj charakter partyzánské války a diverzních akcí. Z vojenského hlediska sice dosáhla francouzská armáda v Alžírsku celé řady úspěchů, ale ve městech a na některých dalších místech si francouzští generálové nevěděli příliš rady s partyzánským bojem jednotek ALN. Brutalita francouzských jednotek, zejména parašutistů a cizinecké legie, situaci ještě zhoršila. Došlo k růstu odporu vůči této špinavé válce nejen mezi alžírským obyvatelstvem, nýbrž i uvnitř francouzské veřejnosti. Z politického hlediska bylo tedy stále zřejmější, že Francie tuto válku nemůže vyhrát. Tuto skutečnost jako vůbec jeden z prvních realisticky uvažujících politiků na pomezí 50. a 60.let pochopil právě Charles de Gaulle. Při své cestě k moci se v roce 1958 odhodlal zahájit tajná jednání s vedením alžírského odboje.

De Gaulle při oslavách osvobození Paříže spojenci u hrobu neznámého vojína

Díky šikovné zahraniční politice se de Gaullovi podařilo získat jednu z okupačních zón v Německu a obdržet křeslo v Radě bezpečnosti OSN

Pořád jste tak stupidní?

O „kouscích“, jaké prováděli v alžírské válce nechvalně známí parašutisté, včetně jejich pověstného generála jménem Jacques Massu, vypovídá jeho podřízený generál Paul Aussaresses ve své knize Services spéciaux, Algérie 1955-1957 („Zvláštní služby, Alžírsko 1955-1957“) z roku 2001. Tento generál, kterému francouzský prezident Jacques Chirac musel ještě po letech za jeho nehumánní chování v Alžírsku odebrat Řád Čestné legie, se snažil svalit veškerou vinu na generála Massua. Tvrdil o něm, že na jeho přímý rozkaz musel mučit a bez soudu popravovat alžírské zajatce. Z výpovědi dalších svědků vyplývalo, že generál Jacques Massu a plukovník Marcel Bigeard „vynikali“ i takovými bestiálními způsoby zacházení s alžírskými zajatci, že je shazovali do moře z vrtulníků. A pokud bylo některé z těl těchto nebožtíků vyneseno vlnou ke břehu, byly na rozkaz obou zmíněných hodnostářů ihned zatíženy kusy betonu.

Možno ještě dodat, že i de Gaulle měl „své“ osobní zkušenosti s generálem Massuem. Když se v západoněmeckých novinách 18. ledna 1959 objevilo interview, v němž Massu prohlásil, že armáda se pokud jde o prezidenta de Gaulla „zmýlila“ a že mu v budoucnu možná odmítne poslušnost, vydal de Gaulle okamžitě rozkaz, aby byl Massu z Alžírska odvolán a zbaven všech funkcí.

„Tak, co, Massu? Pořád jste tak stupidní?“ řekl prezident parašutistovi v generálské hodnosti, když se pak setkali mezi čtyřma očima.

„Pořád gaullistou, pane prezidente,“ zněla drzá generálova odpověď.

Televizní rozhovor v květnu 1968

Pučisté a nezlomený de Gaulle

Dne 8. ledna 1961 proběhlo ve Francii referendum, které se vyslovilo kladně k alžírskému právu na sebeurčení. Ale generál Raoul Salan se s některými veliteli francouzské armády sdruženými v Organizaci tajné armády (OAS, Organisation Armée secrete) pokusili 22. dubna 1961 o puč, který však de Gaulle potlačil za podpory francouzského veřejného mínění a většiny armády. A konečně 18. března 1962 byly v Évianu uzavřeny dohody o zastavení palby, na jejichž základě pak vznikla nezávislá Alžírská lidově demokratická republika. Po tomto aktu začala OAS přenášet své aktivity přímo do Francie, jak o tom svědčí i několik pokusů o atentát na prezidenta de Gaullea.

Za nejzávažnější lze zřejmě považovat útok na prezidentův vůz z večera 22. srpna 1962 na předměstí Paříže. Na automobil, v němž jel prezident s chotí, zahájilo komando vedené plukovníkem Jeanem Bastienem-Thirym palbu z kulometu. Prezidentův automobil zasáhlo šest střel. Přední pneumatika praskla a vůz sebou smýkl, přičemž narazil do dalšího doprovodného vozu. Zkušený řidič Marroux prokázal svou profesionální dovednost, přidal plyn a udržel auto pod kontrolou. Jeden z vozů atentátníků se pustil do pronásledování. Atentátník svojí palbou roztříštil zadní okno de Gaullova vozu a kulky prolétly těsně nad prezidentovou hlavou, ale nikdo nebyl zasažen, pouze de Gaulle si způsobil lehké zranění na ruce, když smetal střepy z klína. Spiklenci nakonec nezískali dostatečnou podporu u armády a likvidace OAS na sklonku roku 1962 posloužila k posílení mocenské základny prezidenta de Gaulla.

Prvním prezidentem 5. republiky

Charles De Gaulle se stal nejprve v roce 1958 předsedou vlády a v následujícím roce byl zvolen prezidentem Francouzské republiky. Stal se tvůrcem zcela nového ústavního systému, který je v učebnicích politologie označován jako poloprezidentský nebo gaullismus. Gaullismus lze chápat jako složitý politický proud spojující uctívání národní nezávislosti a velikosti, posílení úlohy výkonné moci a v pozdější fázi zamyšlení nad moderní společností s hlásáním sociálního smíru za nejširší účasti občanů. Podle gaullismu mělo dojít ke sjednocení stoupenců různého zaměření a překonání stranických rozporů. S tím se ovšem nehodlala smířit zejména radikální opozice. Její nejagresivnější složka – tedy již zmiňovaná Organizace tajné armády – se snažila o maximální destabilizaci Francie.

Avšak to se jejím vůdcům nepodařilo. Pod de Gaulleovým vedením se nyní stala Francie nebývale politicky stabilní zemí, ba dokonce mocností podepřenou vlastními jadernými zbraněmi. Národní velikosti bylo v jeho éře podřízeno doslova všechno – od hospodářské politiky až po diplomacii, která se stylizovala do role jakéhosi mluvčího „středně velkých“ vůči globální politice dvou bloků. Tomu odpovídala i skutečnost, že v roce 1966 Francie vystoupila z vojenských struktur paktu NATO.

Nicméně status osobní moci Charlese de Gaulla začal přece jen narážet na první známky nesouhlasu. Největší otřes jeho prezidentské autoritě nesporně způsobily studentské bouře v Paříži během května 1968. Zdálo se, že prezident odstoupí, ale hned 30. května vypsal předčasné volby a jeho strana zvítězila s drtivým náskokem. Abdikoval jako téměř 79letý až 27. dubna 1969, když mu referendum zamítlo jeho návrh reforem s přesunem některých vládních kompetencí na stupeň krajů. Odešel z politiky. Tentokrát již trvale. Charles De Gaulle skonal 9. listopadu 1970. Do osmdesátin mu chybělo 13 dní.

V roce 1958 se De Gaulle vrátil do vrcholné politiky, stal se premiérem a podpořil osamostatnění Alžírska

Mimořádná osobnost

Generál de Gaulle se zapsal do moderních dějin nesporně jako velký muž. A to nejen výškou své postavy. Na jedné straně statečný člověk překypující pevností vůle i vysokou kulturou, nezávislým duchem a vírou ve věc, za kterou bojuje. Na straně druhé konzervativní státník, mnohdy cynicky a povýšeně přehlížející ostatní v domnění, že pouze jemu náleží výklad pravdy. Snad nejvýstižnější charakteristiku své osobnosti vlastně podal on sám, když řekl: „Mne bylo třeba brát buď takového, jaký jsem, anebo mě nebrat vůbec.“