Nejslavnější revoluce v dějinách

Prologem revoluce se stalo svolání Generálních stavů do Versailles v květnu 1789. Král Ludvík XVI. byl k jejich svolání donucen finanční krizí, stavy měly rozhodnout o změně daňového systému, cel, reformě soudnictví a omezení stavovských privilegií. Situace se však vyvinula jinak než král očekával. V generálních stavech byly zastoupeny šlechta, církev a měšťanstvo, čili třetí stav a právě ten se hlásil o svou rovnoprávnost s prvními dvěma stavy. Hlasování totiž mělo probíhat odděleně, každý stav měl rozhodnout sám, takže hrozilo, že třetí stav bude vždy nucen podřídit se rozhodnutí šlechticů a zástupců církve. Jednání o způsobu hlasování probíhala déle než měsíc a 17. června se zástupci třetího stavu prohlásili Národním shromážděním. Král se sice pokusil Národní shromáždění rozpustit jako nezákonné a neplatné, ale jeho ceremoniářům prý jeden z předních mužů revoluce Mirabeau řekl: „Jděte povědět těm, kdo vás posílají, že jsme zde z vůle lidu a že nás vypudí pouze bajonety.“

K Národnímu shromáždění se postupně přidalo (na výzvu krále, který nechtěl situaci hnát do krajnosti) i sto padesát poslanců kněžstva a šlechta se přidala o něco později. 9. července pak bylo Národní shromáždění prohlášeno Ústavodárným národním shromážděním.

„Ó, králi, ...Vy už nejste nic pro tuto ústavu, kterou jste tak hanebně porušil, pro tento lid, který jste tak zbaběle zradil!“

Pád Bastily

Přestože král nařídil privilegovaným stavům přidat se k Národnímu shromáždění, připravoval jeho násilné rozehnání. Odmítl odvolat vojsko z blízkosti Paříže a propustil z funkce oblíbeného ministra Neckera i další liberální ministry, což ještě přispělo k růstu nespokojenosti lidu. Mladý chudý advokát Camille Desmoulins vyzýval lid k útoku na pevnost Bastilu, věznici a symbol královské moci. V noci z 12. na 13. července vyrostly v Paříži barikády, z Invalidovny byly ukradeny pušky a vznikla občanská milice. Následující den, 14. července, pařížský lid dobyl a zničil stavbu, hájenou 30 Švýcary a 80 invalidy. V momentě útoku v ní bylo 7 vězňů. Již den po této události, která se stala symbolem vítězství lidu a počátkem revoluce, ohlásil král stažení vojsk z okolí Paříže a markýz La Fayette se stal velitelem Národní gardy. Vystrašený král pak dokonce přijal zpět Neckera a od starosty Paříže přijal tříbarevnou kokardu – symbol jednoty monarchie a „vznešeného a věčného spojenectví mezi panovníkem a lidem“. Dobytí Bastily jako by otevřelo stavidla, následovala povstání v dalších velkých městech, ustavování místních Národních gard a výborů. Byla zlomena absolutistická moc, odstraněna centrální správa a zastavilo se vybírání daní.

Dobytí Bastily 14. 7. 1789

Velký strach

Také na venkově vypukla revoluce plnou silou. V období července a srpna vládl na venkově takzvaný Velký strach – vyvolaný mylnými zprávami o tom, že se venkovem potulují bandy podplacené aristokraty, aby ničily úrodu. Venkované zareagovali vypalováním zámků, násilně si vynucovali vydání dokladů o feudálních právech a veřejně je pálili. Ústavodárné shromáždění zareagovalo rychle, už 4. srpna byly zrušeny feudální povinnosti včetně roboty, byly zrušeny všechny rozdíly mezi stavy, od teď si měli být všichni Francouzi rovni. Církev se zřekla desátku, král byl prohlášen za obnovitele francouzské svobody. Ústavodárné národní shromáždění se rozhodlo utišit nepokoje formou ústupků a vyhlásilo Deklaraci práv člověka a občana – základní ideový dokument Francouzské revoluce. První z jejích 17 článků zní: „Lidé se rodí a zůstávají svobodní a rovní ve svých právech.“ Král Ludvík XVI. však odmítl tento dokument podepsat, stejně jako odmítl podepsat srpnové dekrety rušící feudální práva a povinnosti.

Pošlapaná kokarda

1. října 1789 se konala ve versailleském zámku hostina důstojníků Královské tělesné stráže za účasti královské rodiny. Rozjaření důstojníci si připínali bílou kokardu, symbol království, a po červenomodrobílé kokardě se šlapalo a plivalo. Zprávy o této události pronikly do Paříže, kde vyvolaly rozhořčení lidu. 5. října se pět až deset tisíc žen z pařížského předměstí Saint-Antoine vydalo před pařížskou radnici, kde žádaly chléb. Pak se však plán změnil: trhovkyně se vydaly přímo do Versailles odhodlány přivést do Paříže královskou rodinu „pekaře s pekařkou i pekaříčkem“. Druhého dne byl král přiveden do Paříže, do zámku Tuileries. Také Ústavodárné shromáždění se přesunulo do hlavního města, do stejného areálu jako král, do někdejší zámecké jízdárny. Jeho činnost stále více ovlivňovaly politické kluby, usazené v klášterech zrušených mnišských řádů (viz box). A reformy následovaly jedna za druhou. Francie byla rozdělena do 83 departementů (krajů) v čele s volenými orgány. Byla odstraněna cla a cechy, likvidovány byly dědičné tituly a výsady. Vyvlastněný církevní majetek se prodával v dražbách. Snaha postavit katolický klérus pod občanskou kontrolu vedla ke konfliktu s církví. V červnu 1790 byla přijata Občanská ústava duchovenstva, podle které byli faráři voleni. Biskupy pak měli potvrzovat metropolitní arcibiskupové, nikoliv jako doposud papež. Tím začala válka mezi státem a církví. Vyhlásil ji papež dvěma encyklikami „na nového zhoubce církve“. Přibližně polovina farářů a skoro všichni biskupové, kromě sedmi, odmítla složit přísahu. Kromě obžalob z Říma se začali ozývat i uprchlí šlechtici z porýnského Koblence. 

Do roku 1792 se po celé Francii rozšířila tradice vysazování stromů svobody

Útěk krále

Vrcholným dílem Národního shromáždění byla ústava, která zakotvila princip oddělení výkonné, zákonodárné a soudní moci. Francie i nadále zůstávala dědičnou monarchií, král však podléhal ústavě, na kterou přísahal. Stalo se tak po události, která významně poznamenala další osud královské rodiny i celé Francie. Král s rodinou se totiž pokusil o útěk. V noci z 20. na 21. června roku 1791 opustili v přestrojení tuilerijský zámek a vydali se k východní hranici země, směrem k pohraniční pevnosti Montmédy. Cestou však byli poznáni a zadrženi ve Varennes. Návrat královské rodiny do Paříže byl potupný, cestu lemovaly mlčící davy. Od té doby se král jevil většině francouzské společnosti jako zrádce, který chtěl opustit své poddané. Tehdy poprvé byl zformulován požadavek svržení monarchie a nastolení republiky. Na Martově poli zorganizovali kordeliéři u příležitosti slavnosti Federace podepisování petice za zřízení republiky. Národní shromáždění vyhlásilo výjimečný stav a La Fayette, velitel národní gardy, dal povel ke střelbě do davu. Poprvé se parlament postavil proti lidové síle, revoluce obrátila zbraň proti revoluci. 

Hlavní osoby revoluce

Marie-Joseph La Fayete (1757-1834)

Markýz. Účastník války za americkou nezávislost. Jako poslanec generálních stavů vyzval šlechtu ke spojenectví se třetím stavem. Po dobytí Bastily se stal velitelem pařížské národní gardy. V červenci 1790 založil klub feuillantů, jeho popularita byla nezměrná. Po thermidoru se raději vzdal Rakušanům (byl vězněn nějaký čas v Olomouci).

Marie-Joseph La Fayete (1757-1834)

Honoré Gabriel de Mirabeau (1749-1791)

Spisovatel, diplomat, novinář. Jedna z klíčových postav prvního období revoluce. Po nečekaném skonu byl s poctami pohřben v Panteonu. Po odhalení jeho tajných vyjednávání s králem byly jeho ostatky za teroru znesvěceny a hozeny do stoky. 

Emanuel Joseph Sieyés (1748-1836)

Abbé, politik a esejista. Byl zvolen za třetí stav do generálních stavů, v nichž hrál jednu z klíčových rolí. Jeho popularita poklesla když hlasoval v Ústavodárném shromáždění proti zrušení církevních desátků. Po termidorském převratu připravoval státní převrat pro Napoleona Bonaparta.

Antoine-Louis Léon de Saing-Just (1767-1794)

Jeden z hlavních teoretiků revolučního teroru. Po studiích práv a bouřlivém poflakování mu revoluce dala smysl života. Byl podplukovníkem národní gardy a nejmladším poslancem Konventu, kde na sebe upozornil chladným až arogantním vystupováním. Byl členem Výboru obecného blaha a byl hlavním žalobcem girondinů i daltonistů. Byl popraven spolu s Robespierrem. 

Maximilien Robespierre (1758-1794)

Advokát. V roce 1789 zvolen poslancem generálních stavů. Jeden z klíčových členů jakobínského klubu. Byl členem Ústavodárného shromáždění a Konventu, kde se stal vůdčí silou montagnardů. Působil jako člen Výboru obecného blaha a přičinil se o likvidaci levých extrémistů i umírněných. Stál v čele revolučního teroru, 9. 7. byl zatčen a druhý den bez soudu popraven. 

Maximilien Robespierre (1758–1794)

Jean-Paul Marat (1743-1793)

Lékař a novinář populistického ražení, vydával list Přítel lidu. Člen klubu kordeliérů, poslanec Konventu. Byl zavražděn Charlottou Cordayovou.

Jean-Louis David (1793): Marat zavražděný ve vaně

Georges-Jacques Danton (1759-1794)

Advokát. 10. srpna 1792 sehrál klíčovou roli v lidovém povstání, které svrhlo monarchii. Stal se ministrem spravedlnosti jako jediný montagnard v girondinské vládě. Po procesu s girondiny požadoval ukončení revolučního teroru. 5. dubna 1794 byl popraven. 

Georges-Jacques Danton (1759-1794)

Camille Desmoulins (1760-1794)

Advokát a novinář. Poslanec Konventu, blízký přítel Dantona i Robespierra. Považoval sám sebe za „prvního apoštola svobody“ neboť vyzval lid k dobytí Bastily. Jeho pamflety napomohly k odsouzení girondinů, po jejichž odsouzení se však zhroutil a požadoval ukončení teroru. Poté, co kritizoval Výbor obecného blaha, byl obviněn ze smířlivectví a popraven. 

Evropa proti revoluci

Radikalizace událostí ve Francii znepokojila panovníky velmocí. Rakouský panovník Leopold II., bratr Marie Antoinetty a pruský král Bedřich Vilém vyzvali ostatní monarchie k útoku na Francii ve jménu obnovy starého řádu. Když však Ludvík XVI. přijal v září ústavu, intervenci prozatím odložili. Z krále Francie se stal král Francouzů, který měl vládnout „z vůle Boha a ústavního práva lidu“. Plná politická práva měli jen aktivní občané, tedy pouze ti, kteří platili přímou daň rovnající se nejméně hodnotě tří pracovních dnů (1,5–3 livry), byly jich asi 4 miliony. Poslanci, kteří tvořili Zákonodárné shromáždění, museli vlastnit pozemky a platit daň minimálně 52 livrů. Pasivní občané měli pouze právo na osobní svobodu a na svobodu majetku, neměli však právo podílet se na veřejné moci. Ústavodárné shromáždění splnilo svůj účel a na návrh Robespiera odhlasovalo svou nezvolitelnost do příštího zákonodárného sboru. To umožnilo vstup do aktivní politiky řadě radikálních představitelů politického života, polovina ze 745 poslanců byla mladší třiceti let. Na pravici stáli feuillanti (264 poslanců), na levici byli jakobíni a kordeliéři (136). Střed tvořila nejpočetnější skupina poslanců, z nichž se později vyprofilovali takzvaní girondini. Před novou sněmovnou stála celá řada problémů, projevila se hospodářská krize, na venkově sedláci opět vypalovali šlechtická sídla, rostla nezaměstnanost a ceny potravin. 

Představitelé třetího stavu spolu s několika přeběhlíky z řad šlechty a kléru přísahají, že se nerozejdou, dokud Francie nedostane ústavu (20. 6. 1789)

V západofrancouzském kraji Vendée vyvolali „nepřísežní“ kněží náboženské nepokoje. A do třetice – emigranti shromáždili v Koblenci vojsko a chystali se zaútočit proti revoluci. Zákonodárné shromáždění vydalo dekret proti emigrantům a vyzvalo kněží, aby složili novou přísahu. Král sice tyto návrhy vetoval, ale to jen radikalizovalo revoluční situaci. 

Za Velkého teroru v červnu 1794 skončilo na popravišti 2 000 odsouzených. Gilotina stínala i šest hodin denně

Povstalecká komuna u moci

Girondini přišli s heslem „Mír chýším – válku palácům“. Prostřednictvím války chtěli odhalit zrádce a kontrarevolucionáře, mělo jít vlastně o zkoušku revoluce ohněm. Válečný oheň měl být také lékem na hospodářské a sociální problémy. Proti válce se stavěli jen někteří jakobíni v čele s Robespierrem. Válečnická strana tak triumfovala a 20. dubna 1792 vyhlásilo Zákonodárné shromáždění válku Františkovi II., jenž na rakouském trůnu stanul po Leopoldovi II. K Rakousku se přidalo ještě Prusko a Sardinie a vytvořily kontrarevoluční koalici. Jenže válka nepřinesla kýžené ovoce, francouzské armády prohrávaly jednu bitvu za druhou, někteří generálové navazovali kontakt s královským dvorem a vypovídali poslušnost. Situace spěla k výbuchu a jeho obětí se měl stát král. Girondin Verginaud přednesl veřejnou žalobu krále: „To proti národu nebo samotnému Národnímu shromáždění a kvůli zachování nádhery trůnu král český a uherský s námi vede válku a král pruský pochoduje k našim hranicím. Ó, králi, bezpochyby jste věřil (…), že je třeba bavit lidi kázáními tak, jako se děti zabavují hračkami (…) Vy už nejste nic pro tuto ústavu, kterou jste tak hanebně porušil, pro tento lid, který jste tak zbaběle zradil!“

Jako jiskra v sudu prachu pak zapůsobil Manifest vévody Brunšvického, sestavený emigranty, který hrozil Paříži krutými represáliemi, pokud by byla ohrožena královská rodina. Pařížské lidové sekce požadovaly sesazení krále, Zákonodárné shromáždění však tento požadavek už nestihlo projednat. 10. srpna propuklo povstání, sansculoti ovládli Paříž a král se i s rodinou uchýlil pod ochranu Zákonodárného shromáždění, které, když bylo jasné, že povstání zvítězí, prohlásilo krále za sesazeného a vydalo jej do rukou Povstalecké komuny. Revoluce znovu nabrala dech. Do popředí se dostali sansculoti a kordeliérští vůdci jako byl Jean-Paul Marat. Povstalecká komuna prosadila zřízení mimořádného trestního soudu, jenž měl soudit „kontrarevoluční“ zločiny. Byly zatčeny asi tři tisíce lidí, ale k soudům většinou nedošlo, po vojenských porážkách a úspěších zahraniční invaze se rozšířily fámy, že pozatýkaní podezřelí připravují povstání. Marat a další lidoví vůdci tehdy vyvolali lynčování ve věznicích. „Vzhůru! Ať krev zrádců konečně začne téci!“ volal Marat. Na počátku září, kdy probíhaly masakry, byli zvoleni zástupci do prvního republikánského shromáždění, Národního konventu. Bylo zrušeno rozlišení občanů na „aktivní“ a „pasivní“ a každý muž starší 25 let, pokud nebyl ve služebném poměru, mohl být zvolen. Francie tak dostala nejdemokratičtější shromáždění ve svých dějinách. 

Hora proti Girondinům

Konečně se také začalo dařit na frontě. 20. září zvítězila francouzská vojska u Valmy, den poté byla ve Francii vyhlášena republika (podle nového republikánského kalendáře se pak 22. září stane prvním dnem „roku jedna“). V konventu měli převahu girondini, kteří získali na svou stranu i nezávislé poslance (takzvané bahno). Jakobínská levice, zaujímající horní místa v parlamentu (odtud název Hora nebo montagnardi), nebyla tak početná, ale měla velký vliv především v Paříži. Hora, podporovaná především řemeslníky a sansculoty, požadovala omezení soukromého vlastnictví a stanovení pevných mezd a cen. Girondisté, zastupující bohatou buržoazii, chtěli naopak hospodářskou svobodu a decentralizaci. Rozkol mezi oběma stranami vyšel najevo při procesu s králem. Montagnardi volali po králově krvi, zatímco girondini se jej snažili zachránit. O osudu krále rozhodl konvent poměrem 387 hlasů pro smrt, 334 proti. Občan Ludvík Kapet byl uznán vinným ze spiknutí proti svobodě a národní bezpečnosti a 21. ledna 1793 byl na náměstí Revoluce gilotinován. Jeho smrt vyvolala v Evropě šok. Dopadla-li gilotina na krk krále ve Francii, může se to brzy stát kdekoliv jinde. K Rakousku a Prusku se brzy připojila Anglie, Španělsko, Nizozemí, Portugalsko, Rusko, Sardinie a Neapolsko a některé německé země. Navíc se opět zhoršila hospodářská situace země. Opět rostly ceny a nezaměstnanost, komuna marně požadovala zavedení pevných cen. Navíc se nepřátelské koalici podařilo dobýt Belgii (přesněji Rakouské Nizozemí) a Porýní a vnitřní i vnější nebezpečí přinutilo Konvent přijmout požadavky lidu. Byl vytvořen revoluční tribunál a výbory bdělosti, které měly pravomoc zatýkat podezřelé občany. Výbor veřejného blaha dohlížel na správu a mohl přijímat opatření na obranu státu. Konvent také stanovil maximální ceny základních potravin. Na přelomu května a června 1793 vypuklo povstání a před hlavněmi děl Národní gardy musel Konvent kapitulovat a dal zatknout 29 girondistických poslanců. 

Jakobínská diktatura

Nyní měli jakobíni volné pole pro prosazení svých sociálních a hospodářských reforem. Zrušili definitivně veškeré feudální povinnosti bez náhrady a tím si alespoň částečně získali rolníky. 24. června pak byla Konventem přijata republikánská ústava, jež se stala vzorem pro všechny pozdější ústavy 19. století. Svrchovanost národa byla rozšířena zavedením referenda, ústava také byla předložena lidovému plebiscitu a schválena. Nicméně hospodářské obtíže se nepodařilo překonat a navíc ve Vendeé i jiných krajích propukala povstání vedená girondisty a royalisty, při jejichž potlačování rozpoutali jakobíni krvavý teror. Následovala další nečekaná událost – Charlotta Cordayová zavraždila oblíbeného tribuna sansculotů Jean-Paula Marata a v Lyonu popravili povstalci místního vůdce jakobínů. Konvent vyhlásil masovou mobilizaci všech mužů i žen schopných nosit zbraň. Klíčovou roli hrál v této době Výbor veřejného blaha, jenž byl skutečnou „revoluční vládou“, nadřazenou ministerstvům i generálům. V září 1793 se výbor přestal obnovovat a devítičlenná skupina, v níž měli hlavní slovo Robespierre a Saint-Just, vládla Francii až do thermidorského převratu v červenci 1794.

Claude Rouget de Lisle zpívá Marseillaisu v rodině starosty Štrasburku 26. 4. 1792. Píseň byla složena jako pochodová pro jednotky francouzské armády. V roce 1795 byla prohlášena za státní hymnu

Důležitým orgánem diktatury byl také Výbor veřejné bezpečnosti, který řídil policii a soudnictví. Měl za úkol prověřovat udání na „nespolehlivé“ občany a předávat je Revolučnímu tribunálu. Platnost ústavy byla odložena až do konce války a vláda ustavená během léta a podzimu 1793 tedy byla opřena o sílu a nikoliv o legalitu a právní moc. Nyní vypukl opravdový „Velký teror“. Podezřelými se stali všichni příbuzní emigrantů i všichni suspendovaní úředníci. Prvními oběťmi teroru se stali takzvaní „zběsilí“ (nejradikálnější levičáci), jejichž vlivu na sansculoty se jakobíni obávali. Pak následovaly procesy s girondisty, velký proces s Marií Antoinettou a procesy s generály obviněnými z neúspěchu armády. Pak začaly čistky i mezi samotnými jakobíny. Prvně přišla na řadu levice – Výbor veřejného blaha dal zatknout představitele hébertovců a kordeliérů a revoluční tribunál je poslal na gilotinu. Po zúčtování s hébertovci přišli na řadu umírnění – Danton, Desmoulins a další neměli možnost se hájit a po procesu, jenž byl pouhou fraškou, byli v dubnu 1794 gilotinováni. Teror dosáhl svého vrcholu, když byl přijat zákon o spojených odsouzeních – v jednom procesu bylo možné odsoudit víc obžalovaných z různých zločinů najednou. Mašinérie teroru začala pohlcovat své vlastní tvůrce. 

Robespierrův pád

V Konventu vznikla opozice proti Robespierrovi. Její jádro tvořili zkompromitovaní politici obávající se, že by příště mohli pod gilotinou skončit oni. Robespierre napadl 26. července v Konventu své odpůrce a obvinil je z teroru. Konvent však naopak obvinil Robespierrovce a odhlasoval jejich zatčení. Komuna sice nakrátko zatčené osvobodila, ale neměla za sebou většinu pařížského lidu. Následující den skončil Robespierre tam, kam poslal v předchozích měsících stovky lidí, pod gilotinou. 

Do konventu se nyní vrátili přeživší girondini, byly zrušeny maximální ceny a uvolněn obchod, což nijak nepřispělo ke stabilizaci poměrů. Sansculoti se na jaře 1795 dovolávali chleba a ústavy z roku 1793, ale konvent se opřel o armádu a nepřipustil další změnu poměrů. Nastalo období pronásledování starých jakobínů a rozpoutal se takzvaný bílý teror. Znovu se výrazně projevovali royalisté – v Bretani se za podpory Angličanů vylodilo vojsko emigrantů, ale republikánská armáda je odrazila. Také povstání royalistů v Paříži bylo potlačeno, vyznamenal se zde také generál Bonaparte, který nechal povstalce rozstřílet na schodech kostela sv. Rocha. Úloha armády se stala rozhodující při řešení politické situace. Vrcholným dílem thermidorského Konventu se stala nová ústava z roku III, tedy z 22. srpna roku 1795. Byla to ústava majetných, založená na volebním censu a omezení všeobecného hlasovacího práva. Elita boháčů volila dvoukomorový parlament – Radu pěti set a Radu starších (starších 40 let, 250 členů). Výkonná vláda byla kolektivní, tvořilo ji pětičlenné direktorium, jmenované Radou starších na návrh Rady pěti set. Revoluce dosáhla svého zenitu. 26. října 1795 se Konvent rozešel za volání „Ať žije Republika!“

Robespierre usiloval o ustavení nového náboženství spjatého s uctíváním Nejvyšší bytosti