Mušketýr v prachu vyválený

Pomineme-li palácové jednotky, složené zpravidla ze šlechticů, které této představě mohou do jisté míry odpovídat, nacházel se opravdový život mušketýra ve zcela jiných dimenzích, výrazně odlišných od všeobecně známých představ pana Dumase, a dalších spisovatelů.

Kdo je vlastně mušketýr?

Zjednodušeně řečeno – prostý voják v období od zhruba poloviny šestnáctého do konce sedmnáctého století, vybavený dlouhou palnou zbraní s doutnákovým zámkem – mušketou.

Kromě toho byl mušketýr ozbrojen pro boj z blízka poboční zbraní. Nejednalo se však o kord či rapír s tenkou civilní čepelí vhodnou pro duelový šerm, ale o poměrně masivní zbraň, která musela vydržet hrubé zacházení. 

Řada mušketýrů vůbec poboční zbraň neměla (protože ji po obdržení obratem prodala či vyměnila za alkohol nebo jídlo), a při boji z blízka využívala pažby muškety jako kyje.  

Protože výcvik s palnou zbraní nebyl zbytečně intelektuálně náročný, a nekladl přílišné nároky na dlouhodobou fyzickou zdatnost, byli mušketýři nejlevnějším druhem vojáků, často žijící ve velmi ubohých podmínkách. 

Než přišla uniforma   

O nějaké uniformitě vojska před třicetiletou válkou se podle dnešních měřítek nedá hovořit. Vojáci často cvičili a bojovali ve svém civilním oblečení, v němž do armády vstoupili, a to bylo rozličných barev a střihů. Při tažení cestou necestou, za všech povětrnostních podmínek bylo oblečení během několika měsíců zcela opotřebováno.

Jak byl takový mušketýr oblečen? Různě. Móda, složení a typy oblečení se za popisované období významně proměnily, a detailnější popis by značně přesáhnul rozsah tohoto článku. Spokojíme se tedy s tím, že každý voják by měl mít dobré nízké boty, dva páry šitých punčoch (na zimu k tomu jeden pár vlněných), pár košil, poctivé soukenné kalhoty, kazajku či kabátec a také klobouk. Běžnou částí výstroje byly vaky či tašky nošené přes rameno, sloužící k uložení věcí denní potřeby (například jídelní misky, osobních věcí a podobně) při přesunu. 

Nizozemský mušketýr z přelomu 16. a 17.století. Je vybaven těžkou mušketou, přilbou a mečem se širokou čepelí. Přes rameno má zavěšenu větší prachovnici s dávkovačem střelného prachu. Na opasku má malou pracovničku s jemným pánvičkovým prachem a váček s olověnými koulemi

Vojenští reformátoři za třicetileté války (např. Gustav II. Adolf, či Albrecht z Valdštejna) se o zavedení jednotného vzhledu, výzbroje a výstroje pokoušeli, ale výroba sukna nebyla průmyslová, a zvyklosti krejčích se kraj od kraje lišily. Výsledek byl takový, že v nejlepším případě nově naverbovaný pluk vypadal jednotně, ale následující skupina rekrutů již dostala poněkud jiné vybavení. Spíše než o uniformě (stejnokroji) by se dalo hovořit o jakési formě „podobnokroje“. 

Kromě toho si vojáci během tažení snažili lepší výstroj získat krádeží a rabováním, a jednotky veteránů tak často vypadaly nesourodě a otrhaně. V nouzi vojáci nepohrdli ani součástmi ženského oblečení, a po dlouhotrvajícím tažení mohli vypadat značně bizarně.    

Vývoj vojenské taktiky

Největší vojenská síla středověku byl šlechtický rytíř (tedy vojenský profesionál – jezdec v kvalitní zbroji) s celoživotním výcvikem. Ze svého dominantního postavení, ovládajícího bojiště po stovky let, byl sesazen rozvojem vojenské taktiky dosud opomíjené a podceňované pěchoty. 

Role pěchoty se začala měnit od 14. století, kdy prokázala svou užitečnost v řadě bitev. Ať už se jednalo o husity s jejich všeobecně známými válečnými vozy, nebo Švýcary, kteří ve své válce o nezávislost na Habsburcích dokázali výborně využívat terénu a sevřených formací odhodlaných mužů vybavených dřevovými zbraněmi. V každém případě dokázali pěší vojáci rytířské jízdě úspěšně oponovat. A nejen to. Masivní používání snadno ovladatelných a výkonných ručních palných zbraní úlohu jezdectva na téměř století zcela upozadily.

V jednotkách lancknechtů (viz Slovníček) v první polovině 16. stol. se již palné zbraně – arkebuzy vyskytují v hojném počtu. Přesto, že je touto dobou hlavním útočným prvkem úder sevřených šiků pikenýrů (viz obrázek), palebná podpora ručních zbraní nabývá na významu.

Síla velkých jednotek

Mušketýr v odění typickém pro střed Evropy okolo roku 1625. Přes prsa má zavěšen bandalír s dřevěnými schránkami na dávku střelného prachu pro jeden výstřel (tzv. apoštoly)

Fernadéz Gonzalo De Córdoba (1453–1515) zvaný též „El Gran Capitán“ vylepšil lancknechtské čtverce začleněním střelců z arkebuz do pevné struktury, a změnil taktiku a organizaci boje. V roce 1503 nedaleko Cerignola odrazil Francouze prakticky jen s pomocí palných zbraní. Jeho pokračovatelé  taktiku dále vylepšili a tímto vstoupila na evropská bojiště na začátku 16. stol španělská Tercie. Tím, co ji tak proslavilo a na dlouhé časy z ní udělalo postrach všech armád byla ukázková spolupráce mezi střelci a pikenýry v jedné taktické formaci pěšáků. 

Název Tercie (španělsky třetina) je odvozen z toho, že v roce 1534 španělská armáda v Itálii byla přeorganizována do tří jednotek s názvy Lombardia, Napoli a Sicilia, jejichž úkolem bylo chránit španělské území v Itálii. (více informací viz Tercie se nikdy nevzdá!)

Nizozemská invence

Pro vývoj vojenského umění měly velký význam nizozemské války za osvobození (1562–1609), v nichž vynikl Mořic Oranžský, velký vojenský reformátor 16.stol. Oproti masivní španělské Tercii s úspěchem použil taktiku mobilnějších a pružnějších menších, vzájemně se podporujících jednotek.

Bojová sestava nizozemských vojsk Mořice Oranžského se skládala ze složených půlpluků mušketýrů a pikenýrů. Díky rozmístění operativnějších menších jednotek do více úrovní bylo možné reagovat na vývoj situace v bitvě daleko pružněji. Rozmístěním vojáků jen do hloubky deseti řad, a roztažením útvaru do šířky došlo ke zvýšení okamžité palebné síly jednotky při jedné salvě.

Při střelbě postupovali mušketýři před pikenýry. Jakmile bylo třeba využít obrany před útokem jezdectva, případně využít k útoku obrněné masy pikenýrů, prošli mušketýři řadami pikenýrů zpět, nebo naopak prošli pikenýři řadami mušketýrů vpřed. 

V 16. století ještě byli pikenýři hlavní útočnou silou, avšak v reformách sepjatých s rozvojem výkonnosti palných zbraní ztratili svůj útočný potenciál, a stali se pouze defenzivním prvkem, chránícím mušketýry proti útoku jezdectva. (více informací viz Příliš mnoho Davidů)

Lev severu přichází

Roku 1611  se stal švédským králem Gustav II. Adolf, který vybudoval novou armádu na zcela nových základech.

Švédský mušketýr ze třetí čtvrtiny 17. století. Je vybaven moderní lehkou mušketou umožňující střelbu bez furkety. V tašce na boku má papírové patrony

Gustav II. Adolf dával přednost palebné síle a prudkému náporu jezdectva. Zavedl prudký útok jezdectva palašem (zbraň s rovnou širokou čepelí a košem na ochranu ruky podobným šavli) či mečem napřaženým před tělem.

Pro pěchotu vyvinul zcela novátorskou taktiku tzv. „švédských brigád“. Švédské pluky byly tvořeny ze dvou třetin mušketýrů oproti pikenýrům, a některé byly celé mušketýrské. Zvýšená rychlost palby modernizovanými mušketami umožnila uspořádat mušketýry do pouhých šesti řad, a zmenšená hloubka šiku umožnila plně využít palebného potenciálu ručních zbraní. 

Dělostřelectvo švédské armády bylo též reorganizováno, a do výzbroje byla mj. zavedena zdokonalená lehká děla, která se dokázala pohybovat zároveň s jednotkou mušketýrů. (více informací viz Posledních dvě stě kroků středověku)

Armáda nového typu

Odlehčení mušket na základě technologického vývoje (asi na 5kg) zbavilo střelce furkety (vidlice podpírající hlaveň muškety), která předtím poněkud překážela. Rovněž nabíjení se s pomocí papírových patron hodně zrychlilo. Za využití vhodného terénu dokázaly zkušené jednotky mušketýrů zcela samy zastavit nápor útočícího jezdectva soustředěnou salvovou palbou.

Pikenýři, jako již čistě obranný prvek byli ze sestav pro nepraktičnost vypouštěni, a po vynálezu bajonetu (nože připevněného na hlaveň palné zbraně) okolo roku 1640 zanikli jako druh vojska zcela.

Snižování počtu řad střelců při současném rozšiřování formace od zhruba třiceti v Tercii, přes deset řad v nizozemském půlpluku a šest řad při švédských inovacích je trendem, který dospěl až do nasazení tzv. lineární taktiky (tedy rozmístění vojáků do třech, nebo i jen dvou řad), která přetrvala až do první světové války. 

Ačkoli se způsob vedení řádných bitev, náhodných střetů, obléhání i života v leženích za zmiňovaných zhruba stopadesát let měnil, pro mušketýra to mnoho neznamenalo. Stále musel střílet a bojovat bok po boku se svými druhy, hloubit okopy, překonávat opevnění a snášet útrapy života v poli.

Posledních dvě stě kroků středověku

30. července 1656 – Varšava

... Švédští dělostřelci zuřivě ládují kanóny další náloží olověné smrti, ale všichni víme, že pokud se polští husaři nezastaví, či neobrátí zpět, tak naši dělostřelci již další čelní salvu nezvládnou. Husaři, výkvět polské šlechty, kteří narozdíl od nás stále ještě spoléhají na individuální schopnosti, odvahu a štěstí jako v minulých staletích. Jsou hrdí, odvážní, nezkrotní a... krásní. Vlající pestré chocholy na jejich přilbách, blyštivé pancíře, pokryté drahými látkami, nebo vzácnými kožešinami poskytují pohled, z kterého až oči přecházejí.

Teď je to na nás, mušketýrech. Dříve nás v poslední chvíli chránili pikenýři, za které jsme mohli po výstřelu utéci, a kteří svými píkami dokázali jezdectvo zastavit, nebo alespoň rozdrobit, ale dnes už na sílu mušket naši velitelé plně spoléhají.

Dvě stě kroků… Koně přecházejí do cvalu. První řada regimentu před námi zakleká, druhá se naklání nad první a třetí řada se ve stoje vtěsná do mezery mezi první a druhou řadou…

Sto padesát kroků… Střílet!!! Salva z mušket naráží do prsou protivníků, a jejich první řady se hroutí, ale další řady se přes ně přelévají a řítí se dál. První regiment se spěšně otáčí a mezerami v naší jednotce prochází za nás, aby se případně pokusil zachytit nápor, pokud bychom my, veteráni na svém místě snad selhali…

Srdce mi buší až v krku, ale přesto vím, že nesmíme zpanikařit, a musíme vydržet s výstřelem až na poslední chvíli. Jedině to je možnost, jak protivníka definitivně zastavit. Na dvacet kroků koule z muškety prorazí spolehlivě jakýkoli pancíř. Na dvacet kroků, nesmí to být dál. Chce to ovšem obrovskou odvahu, zkušenost a vůli vytrvat. Proto jsme také, jako regiment složený z nejzkušenějších veteránů, kteří tohle vědí a jsou schopni provést, nasazeni na tomto místě… Teď už ale není na strach čas ani místo.

Šedesát kroků… K salvě připravit… Zaklekávám, bleskově ofukuji žhnoucí doutnák, a otevírám pánvičku… Teď už detailně rozeznávám přezky na uzdách koní, vidím bělmo očí zuřivých husarů, kterých proti nám jede už jen necelá polovina, ale i tato část zběsile mávající šavlemi nad hlavou, nebo kopími s praporky hrozivě vytrčenými vpřed dokáže naše řady prorazit.  Pokud překoná nevelkou strouhu, za kterou stojíme… pokud překoná nás…

Třicet kroků… Střílet!!! Naše doutnáky se noří do černých lázní v pánvičkách mušket, záblesk, rána, mušketa mne kopne do ramene jako jankovitý kůň… přes oblak dýmu není nic vidět… Odhazuji mušketu, teď už použitelnou možná jen jako kyj před sebe a tasím meč s širokou čepelí. Automaticky se srážíme s kamarády rameno na rameno v očekávání nárazu. 

Nárazu, který nepřijde. Alespoň ne u nás. Salva na poslední chvíli, bezchybně provedená, má zničující účinek. Snad každá z vypálených kulí nalezla svůj cíl. Stovky krásných koní se válí na zemi pokryté krví jejich pánů v honosných zbrojích. Středověk právě skončil i tady.

Vpřed!!! Vyrážíme vpřed a dobíjíme meči, dýkami a pažbami mušket husary, kteří mají chuť či vůli ještě bojovat. Na každého, který povstane se zbraní v ruce, se vrhne pět nebo šest pěšáků, kteří jej bez milosti utlučou. 

Není to pěkný pohled, a není to rytířský souboj. Ale o to nejde. Nechceme být hrdí za každou cenu, chceme přežít. Jsme jen prostí vojáci, kolečko v hodinovém soukolí války.

Dokonáno jest. 

Co zbylo z hrdé polské jízdy… Nic, pranic, snad možná jen ta její pověst. Dokonale seřízený válečný stroj poslal rytíře navěky do minulosti.