Klín jedním tahem rydla

Již kolem roku 3300 př. n. l. byla používána primitivní obdoba písma například v sumerském městě Uruk.

Záznamy z chrámů

V nově vystavěných městech na jihu Mezopotámie se obvykle setkáváme se systémem chrámového hospodářství, založeném na ústřední roli chrámu v politickém, náboženském i hospodářském životě města. Chrám prostřednictvím kněží rozhodoval o tom, jakým způsobem se budou rozdělovat suroviny (řemeslnické výrobky i zemědělská úroda) mezi obyvatele. Chrámoví úředníci si tak museli pečlivě zapisovat všechny dávky obilí a výrobků, přinášených pravidelně poddanými. O těchto donáškách nejprve kreslili jednoduché obrázky, které dnes nazýváme piktografy. Čísla byla znázorněna kroužky a obloučky, které doprovázely obrázky. Tak byl zaznamenán druh a zároveň i počet zboží. Z těchto znaků se postupně vyvinulo nejstarší známé písmo v dějinách. 

Behistunský nápis, slavná epigrafická památka, nacházející se na vysoké skalní stěně nedaleko Hamadánu v dnešním Íránu. Trojjazyčný nápis z konce 6. století př. n. l. obsahuje poselství perského krále Dáreia I. a v 19. století posloužil jako podklad k rozluštění klínového písma 

Strohé klíny

Klínové písmo patří mezi vůbec nejstarší známé formy psaného projevu. Poprvé se objevuje již v dávném Sumeru během 30. století př. n. l., je však možné, že primitivní forma tohoto písma existovala již o několik století dříve. Nejranější ukázky klínového písma spadají časově i geograficky do doby rozvoje mezopotamských městských center, jako byly například Ur, Uruk nebo Nippur. Nejstarší doklady klínopisných textů však rozhodně nebyly „výpravnou literaturou“, jednalo se pouze o strohé účetní a obchodní záznamy. 

Nejstarší doklady klínopisných textů byly pouze strohé účetnické a obchodní záznamy

Klínové písmo se vyvinulo po etapách z původních piktografů, které byly pro tento účel otočeny o 90º, a celkově zjednodušeny. Bylo je tak možné vytvořit jediným tahem rydla, a tím také rozšířit jejich užívání. Když se začalo používat seříznuté rydlo či pisátko k zakreslování tvarů, vznikly tím charakteristické klínovité tvary, podle kterých bylo písmo pojmenováno. 

Tabulky místo papíru

Původ klínového písma můžeme hledat v početním systému hliněných tabulek, které se používaly zřejmě již kolem roku 8000 př. n. l. Sloužily původně k zaznamenávání počtu zboží a dobytka. Hliněné tabulky byly vlastně prostými geometrickými útvary (mohly mít podobu koule, disku, kužele, válce apod.). Existovaly dva základní druhy tabulek, a to starší prosté tabulky a pozdější komplexní tabulky, zdobené porůznu zářezy. Prosté tabulky byly již v předhistorické době rozšířeny na velkém prostoru, neboť jejich archeologické nálezy dnes známe z území Iráku, Íránu, Izraele, Jordánska, Sýrie i Turecka. Naproti tomu komplexní tabulky se objevují až v průběhu 4. tisíciletí př. n. l. a jejich geografické rozšíření je v podstatě omezeno na velká města jižní Mezopotámie.

Oba typy tabulek původně sloužily k uchovávání záznamů. Prosté tabulky zřejmě evidovaly počet zemědělských produktů, jako bylo zrno nebo celkové množství obilí. Komplexní tabulky již sloužily k zaznamenání jiných produktů, vytvořených v prostředí vzkvétajících civilizačních center větších mezopotamských aglomerací. Nástup komplexních tabulek tedy provázel neoddělitelně vznik nezemědělského průmyslu ve městech. Jeden z nejstarších objevů komplexních tabulek pochází z chrámu sumerské bohyně Innany ve městě Uruk. Je pravděpodobné, že zde objevené hliněné tabulky sloužily k uchovávání záznamů o zboží, vyrobeném pro chrám.

Než přišel Hrozný

Již roku 1634 zaznamenal anglický cestovatel sir Thomas Herbert (1606–1682) při své cestě do Persepolis

Český jazykovědec Bedřich Hrozný, který roku 1915 rozluštil chetitský jazyk

„tucet čar podivného vzhledu“, ve kterých až o 30 let později správně rozpoznal slova a hlásky přístupné rozluštění. V jeho době však bylo na tak ambiciózní plán ještě příliš brzy. Tak tomu ostatně bylo až do roku 1844, kdy britský důstojník a amatérský badatel sir Henry Rawlinson (1810–1895) dokončil svůj výzkum nápisů z behistunské skály na území dnešního západního Íránu. Na skále byl z rozkazu krále Dáreia I. v roce 521 př. n. l. vytesán trojjazyčný oslavný nápis, vyzdvihující královo vítězství nad rebely v prvním období jeho vlády. Nápis obsahuje stejnou informaci, vyvedenou ve staroperštině, babylónštině a elamštině.

Rawlinson po delším výzkumu zjistil, které tvary v perské části nápisu označují jméno krále Dáreia. Tím získal pevný podklad k odhadnutí významu některých klínových znaků. V roce 1851 již rozeznával na 200 původních babylonských znaků a cesta k úplnému pochopení tohoto archaického skriptu byla definitivně otevřena. Klínové písmo však zůstávalo po celou dobu své existence slabičné a jeho interpretace tak byla velmi obtížná.

Trvalo proto ještě roky další usilovné práce, než se podařilo definitivně dokončit překlad nápisu a vlastně tak rozluštit nejstarší známé písmo v lidských dějinách. Zásluhu na tom má slavný český jazykovědec Bedřich Hrozný (1879–1952), jemuž se podařilo rozluštit chetitštinu uprostřed světové války v roce 1915.

Zemědělské znaky

Většina dochovaných znaků na tabulkách se vztahuje k zemědělství a jejich význam bychom bez větších obtíží pochopili i dnes. V nejstarším období šlo ještě o skutečný obrázek. Tak například pro „zrní“ byl používán symbol pšeničného klasu, pro „buvola“ buvolí hlava a pro „ptáka“ symbol kachny. Kolem roku 2800 již nebyly používány obrázky, ale pouhé zjednodušené črty, zhotovené několika rychlými tahy. O další čtyři století později převzaly tvar těchto črtů klíny. Tvorba písemného záznamu se tím výrazně urychlila.  

Klínové písmo vlastně není název pro nějakou konkrétní sadu znaků jako třeba alfabeta nebo latinka. Jedná se naopak o způsob, jakým bylo toto písmo vytvářeno. Znaky v podobě trojúhelníkovitého klínu byly otiskovány seříznutým rákosovým pisátkem nebo klacíkem do hlíny. Ta pak vyschla nebo mohla být následně vypálena (často k tomu docházelo při náhodných požárech, založených například nepřátelskými vojsky). Díky těmto událostem se mnohé hliněné tabulky s klínopisnými texty dochovaly až do současnosti. Texty se však dochovaly také na jiném materiálu, mohly být například tesané i do kamene.

Vývoj klínových znaků

Na území Mezopotámie se klínové písmo používalo po dobu delší než 3000 let. Poslední dochovaný záznam o jeho použití pochází až z období kolem roku 75 n. l. Vzkvétalo jak v období akkadského dobyvatele Sargona I. (2334–2279 př. n. l.), tak i v období starobabylonského zákonodárce Chammurabiho (1792–1750 př. n. l.) a dokonce ještě v době vlády Nabukadnesara II. (asi 630–562 př. n. l.). Šlo o velmi úspěšný psací systém, kterému se přizpůsobilo množství po sobě následujících mezopotamských národů a zaznamenávalo s ním různé tehdy používané jazyky. Dlouhou dobu bylo také toto písmo jakýmsi diplomatickým „lingua franca“ (viz slovníček), používaným při mezinárodní korespondenci například i ve starověkém Egyptě (jak dokládají také slavné „dopisy“ z Amarny). 

První přišli s klínovým písmem Sumerové, usazení na jihu Mezopotámie a označovaní často za nejstarší národ světa. Později převzali písmo vyspělé akkadské národy (Babyloňané a Asyřané), které si písmo upravily pro své potřeby. Kolem roku 2400 tak vznikl nejstarší doložený semitský jazyk – akkadština. Klínové znaky však převzali také Elamité a poněkud geograficky vzdálenější Chetité, používající je odlišným způsobem. U Chetitů mohly jednotlivé znaky představovat samotné věci, podobně jako piktografy, mohly však mít podobu zvuků nebo šlo o znázornění písmen abecedy. Slabičná forma znaků umožnila rozluštění chetitského textu i celého jazyka českému akademikovi Bedřichu Hroznému (více v boxu Než přišel Hrozný). 

Zjednodušování

Počet znaků klínového písma nezůstával v průběhu staletí stejný. Zatímco v nejstarším období obsahovalo toto písmo asi 1000 znaků (včetně různých variant až 1500), během 24. století př. n. l. klesl tento počet postupným zjednodušováním zhruba na 600 a ještě později dokonce na pouhých 400. 

Klínové písmo bylo běžně používáno ještě asyrskými písaři téměř tři tisíciletí po jeho vzniku, během posledních století před změnou letopočtu však začalo mizet z nápisů i literárních záznamů. Podíl na tom měl jistě nástup a rozšíření fénického hláskového písma, které bylo podstatně jednodušší a snadněji se tak šířilo. Svoji úlohu navíc sehrálo také rozšíření pokročilejších psacích potřeb, vytlačujících seříznutý rákos. Od konce prvního století našeho letopočtu mizí z archeologických záznamů zcela, je lidmi zapomenuto. Dalších zhruba 18 století o jeho existenci neměl nikdo ani potuchy. Když pak archeologové odkryli první nápisy v klínovém písmu, nedokázali je rozluštit a jejich význam jim nebyl zřejmý. 

Tabulka z Kiše pochází z období kolem roku 3500 př. n. l.