Je posvátný kámen pouhá atrapa?

Skotský korunovační kámen, zvaný Kámen osudu, je nejvýznamnějším skotským symbolem. Po staletí sloužil při slavnostní korunovaci skotských panovníků, později byl Angličany odvezen do Londýna a zde byl až do roku 1996 zabudován do speciálního korunovačního křesla. Dnes je již každý na svém místě, křeslo ve Westminsteru a kámen na hradě v Edinburghu. Proč tedy tolik dohadů? Mnohé historické souvislosti totiž naznačují, že dnes se vystavuje jen pouhý bezcenný pískovec. Kam se tedy poděl originál a jak vůbec vypadal?

Dar mytických bytostí

Podle jedné z verzí inspirované pohanským náboženstvím byl Kámen osudu jedním ze čtyř kouzelných darů, které s sebou do Irska přivezl Tuatha De Danann – lid bohyně Dany. Tento národ, který osídlil Irsko ještě před příchodem historických Keltů, je pravděpodobně nejspornějším bodem celé irské historie. Od nepaměti se o nich mluvilo jako o bozích a jako bohové byli uctíváni. Dananné údajně přišli ze čtyř mocných měst: Faliasu, Finiasu, Goriasu a Muriasu, z nichž přinesli čtyři čarovné předměty. Z Finiasu přinesli kouzelné kopí, z Goriasu pocházel mocný meč boha Lugha, z Muriasu byl dovezen magický Dagdův kotel, který dokázal nasytit všechny bojovníky, aniž by se vyprázdnil, a z Faliasu byl přinesen zázračný kámen – Lia Faail – Kámen osudu. Tento Kámen sloužil ke korunovacím všech irských a poté i skotských králů. Zvolený panovník na Kámen usedl a podle pověsti vydal tento Kámen hlasitý výkřik v případě, že panovník byl právoplatný. Kámen osudu byl umístěn v posvátném středisku a sídle irských velekrálů v Taře, odkud byl kolem roku 500 n. l. převezen králem Fergusem Mórem MacErcem do Skotska.

Druhá verze o původu Kamene osudu je inspirována Biblí. Podle této hypotézy pochází Kámen osudu z Předního východu, z Palestiny, kde byl opatrován židovskými králi jako svatá relikvie. Skotský Kámen osudu by měl totiž být biblickým kamenem, který si dal pod hlavu starozákonní patriarcha Jákob, když putoval pouští. Tento „Jákobův polštář“ měl být údajně po zničení Jeruzaléma vojsky babylonského krále Nabukadnesara zachráněn dcerou judského krále Sidkijáše, Tamarou, které v tom byl nápomocen prorok Jeremiáš. Tamaře se podařilo uprchnout z Judeje do Egypta, odkud putovala do Španělska a nakonec se prý dostala až do Irska – a Kámen osudu s ní. Co si tedy o původu Kamene myslet? Pro jistotu se musíme spokojit s tím, že Kámen se po dlouhé a nebezpečné cestě dostal do Irska, kde byl uchováván v sídle králů, v Taře, odkud byl nejméně po tisíci letech přepraven do Skotska.

Kámen osudu je dnes uložený na svém původním místě ve Scone, ale možná je to pouhá kopie

Král Eduard chtěl Skoty co nejvíce ponížit. Odvezl jejich posvátný kámen a nechal ho vsadit do korunovačního křesla v Londýně

Bez Kamene není krále

Roku 844 bylo království Skotů, kteří původně přišli z Irska, sjednoceno s královstvím Piktů, původních obyvatel severu Británie. Sjednotil je panovník Kenneth MacAlpin, jenž mohl uplatňovat obojí nárok, neboť jeho otec byl potomkem skotského prince a piktské princezny. Kenneth byl zároveň přímým potomkem Ferguse Mora MacErca, který údajně roku 500 přenesl Kámen osudu z Irska do Skotska. Kenneth MacAlpin se stal prvním velekrálem sjednoceného království, které neslo jméno Alba. Za hlavní sídlo bylo zvoleno Scone (čti skún), které se tak od sjednocení stalo zároveň korunovačním centrem, kde byl na posvátném piktském pahorku, dnes zvaném Moot Hill, umístěn i Kámen osudu. Stovky a stovky let byli na Kameni osudu korunováni všichni irští a poté skotští králové, mezi nimi i význační panovníci jako byl Malcolm II. či jeho vnuk MacBeth.

Co odvezl anglický dobyvatel?

Dlouhá staletí zůstával obřad nezměněn a Kámen byl nejsvatější relikvií Skotů, neboť symbolizoval jejich nezávislost a svobodu, jichž si Skotové cenili nadevše. Tento status quo však neměl být zachován. Když roku 1286 za tragických a ne zcela jasných okolností zahynul skotský král Alexandr III., zůstal skotský trůn uprázdněn. Této příležitosti se rozhodl využít anglický král Eduard I. Plantagenet, který na skotský královský stolec dosadil Johna Balliola, jenž měl být loutkou v Eduardových rukou. Jenomže po vzpourách obyvatel a šlechty se začal bouřit i Balliol, a tak byl Eduardem zajat a vsazen do vězení v londýnském Toweru. Svrchované moci nad Skotskem se ujal sám Eduard I.

Král Eduard, přezdívaný Kladivo na Skoty, chtěl Skoty co nejvíce ponížit a dát jim najevo svou domnělou nadřazenost. Proto se roku 1296 vypravil v doprovodu malé armády do hlavního skotského města Scone, odkud uloupil posvátný korunovační kámen. Tento zločinný akt se mu podle všeho zdařil a kámen byl odvezen do Londýna, kde byl zabudován do zvlášť pro tyto účely vyrobeného korunovačního křesla. Na tomto křesle pak byli korunováni všichni angličtí a poté i britští králové, čímž se Skotům jasně dávalo najevo jejich „ponížené“ postavení. Existuje však několik pádných důvodů domnívat se, že kámen, který Eduard odvezl před více než sedmi sty lety ze Scone, nebyl pravým Kamenem osudu, ale jen atrapou připravenou pro anglického vetřelce.

Posvátný kámen a kaple ve Scone

Skotové by se okrást nenechali

Kámen, který je v současnosti považován za Kámen osudu, a jenž byl odvezen Eduardem do Westminsterského opatství v Londýně, je blok žlutého uměle opracovaného pískovce. Váží přibližně 152 kg a jeho míry jsou zhruba 66 × 28 × 20 cm. Od roku 1996 je tento kámen uložen na Edinburgském hradě spolu se skotskými korunovačními klenoty, které jsou nejstaršími na Britských ostrovech. Ovšem na každou korunovaci nového panovníka bude tento kámen odvážen zpět do Londýna. Ale jak vlastně probíhala korunovace skotských králů do doby, než byl ukraden Kámen osudu? Podle staré keltské tradice byl nově zvolený panovník posazen na Kámen osudu a byl mu předčítán jeho rodokmen. Poté nově zvolený král složil slib věrnosti a na hlavu mu byla vložena koruna – v křesťanské éře byl také pomazán biskupem. 

Místní tradice ve Scone předpokládá, že Kámen osudu byl včas uschován místním cisterciáckým opatem a nahrazen obyčejným pískovcovým kvádrem z klášterní brány. Tomu by nasvědčovalo i složení pískovce, který s největší pravděpodobností pochází z oblasti Scone. Je pravděpodobné, že ve Scone se vědělo o blížícím se anglickém nebezpečí, a tak byl Kámen včas vyměněn.

Brána Scone, starého korunovačního sídla skotských králů

Znali středověcí kronikáři pravdu?

Teorii o nastrčené napodobenině podporují i další důkazy. Dobový kronikář z hrabství Yorkshire, Walter z Guisborough (přelom 13. a 14. stol.), uvádí, že Kámen osudu byl velký zaoblený kámen z černého čediče s malou prohlubní, který svým tvarem připomínal kulatou židli nebo, řečeno slovy středověkého kronikáře, trůn. Stejně tak i další středověcí kronikáři, včetně Andrewa Wyntouna (cca 1350–cca 1423), mluví o korunovačním kameni jako o velkém a často se zmiňují o mramoru. Nezřídka se o něm hovoří jako o klenotu a někteří autoři z pozdější doby dokonce uvádějí, že Kámen byl zdoben malbami a rytinami. Je pochopitelné, že středověcí autoři mluvili symbolickou řečí a relikvii popisovali vzhledem k jejímu významu. I tak je ale popis naprosto odlišný od kamene, jenž je v současnosti uložen v Edinburghu. Dalším z argumentů proti pravosti současného kamene je, že korunovace skotských králů probíhaly beze změny i po roce 1296, kdy měl Kámen ukrást Eduard I. Z vlastní zkušenosti bych jen dodal, že pískovcový kvádr, jenž měli po sedm set let Angličané ve Westminsteru, nenese žádné známky většího opotřebení. Mám na mysli opotřebení úměrné ke stáří Kamene a frekvenci jeho užívání. Vždyť nejméně tisíc let na něj sedali panovníci Irů a Skotů a za tu dobu by musel být obyčejný pískovec v patřičných místech řádně ohlazen a prohlouben. Tvrzení, že kámen, který je dnes za Kámen osudu považován, je ten pravý, vyznívá poněkud pochybně.

Když v roce 1328 probíhala mírová jednání mezi skotským králem Robertem I. Brucem a anglickým králem Eduardem III., bylo v rámci „Northamptonské deklarace“, v níž Angličané uznali nezávislé skotské království, Skotům nabídnuto, že jim bude vrácen údajný Kámen osudu umístěný ve Westminsteru. Skotové to však jednohlasně odmítli a o Kámen neprojevili sebemenší zájem! Středověcí Skotové nikdy nepožadovali navrácení westminsterského kamene, protože věděli své. Výše uvedené skutečnosti vhodně doplňuje výrok reverenda J. MacKaye Nimma z chrámu sv. Columby v Dundee, který otiskly noviny Dundee Courier dne 12. 4. 1991:

„Kámen se znovu objeví, až si Skotové budou vládnout sami. (...) Do té doby budeme nadále strážit tento dávný symbol naší národní identity.“