Esfahán: Perla Persie

Nejstarší historické zmínky o Esfahánu pocházejí z 2. století n. l., píše se o nich v Ptolemaiových podkladech k mapě tehdejšího světa. V 7. století město dobyli Arabové, s nimiž přichází i islám. 

Nejvýznamnější období města začíná na počátku 17. století, kdy šáh Abbás I. Veliký přestěhoval hlavní město Persie právě do Esfahánu. Nechal si zde vystavět plánovitě zcela nové město, které mělo být klenotem říše a takovým zůstává i dnes. Po smrti Abbáse v roce 1629 však nastal postupný úpadek. „Když Abbás Veliký zemřel, přestala Persie prosperovat”, napsal Francouz Jean Baptist Chardin v 17. století. Dílo zkázy dovršili roku 1722 Afghánci, kteří město dobyli, a povraždili většinu obyvatel včetně posledního krále Safíjovců – Hosejna. Od té doby se již Íránu nikdy nepodařilo vrátit na výsluní. Svědkem této poslední slavné éry Persie zůstal právě Esfahán. 

Náměstí Emáma Chomejního

V centru města nechal šáh Abbás roku 1612 postavit asi 500 m dlouhé a 160 m široké náměstí mejdún–e Šáh (dnes mejdún–e Emám Chomejní). Náměstí sloužilo jako hřiště pro polo. Tento sport vznikl právě v Persii, když se vyvinul z původních mongolských her. Dnes se zde již tento sport provozovat nedá, protože na jižní straně náměstí je bazén. Široké náměstí lákalo i k vojenským přehlídkám, které mohl šáh pozorovat z terasy paláce Alí Qapu.

Slovníček

Íván je klenutá halová stavba na obdélníkovém půdoryse s otevřenou přední stranou, která je zpravidla proti vstupu na nádvoří. Pochází právě z Persie a tyto typické obří oblouky můžeme spatřit na vchodech mnoha mešit a blízkovýchodních paláců.

Šáhova mešita

I mešita na Chomejního náměstí se dnes jmenuje po slavném vůdci íránské revoluce, nicméně dříve se jí říkalo Šáhova mešita. Byla vystavena za neuvěřitelně krátkou dobu – v letech 1611–1638. Šáh Abbás si přál vidět toto dílo ještě před svou smrtí, ale jeho přání se mu již nesplnilo (zemřel 1629). Díky snaze o urychlení stavby se však někteří kritici domnívali, že práce nebyly provedeny s opravdovou řemeslnou dokonalostí. Přesto je možné mešitu přirovnat ke gejzíru modré záře, který je v každé denní době jiný a neopakovatelný. Samotný portál vytváří jakousi jeskyni zářící modrou barvou. Centrem mešity je nádvoří čtvercového tvaru, se čtyřmi ívány (viz slovníček) v čele každé strany. Všechny ívány jsou vstupem do dalších prostor překlenutých kopulemi. Celému prostoru dominuje hlavní kopule s motivem slunce a slunečních paprsků.

Mešita Šejka Lotfolláha

Na východní straně náměstí je menší mešita pojmenovaná podle Abbásova tchána, libanonského světce a kazatele. Sloužila k osobním modlitbám šáha Abbáse, a tak postrádá některé prvky „klasické“ mešity s nádvořím a čtyřmi ívány. Ze stejného důvodu zde chybí i minarety, protože šáh sám věděl, kdy má jít na modlitbu a nepotřeboval hlas muezzina. Nízká kupole však zaujme již zvenčí svou sytě krémově žlutou barvou, kterou se proplétají bílé a modré ornamenty. Údajně nejkrásnější dlaždicové obložení Safíjovského období v celém Íránu jsou na portálu mešity. Dveře portálu vedou do malé kruhové vstupní haly, ve které světlo ze vstupního portálu vytváří na modrých dlaždicích nádhernou hru barev. V hlavním modlitebním sále budete oslněni modrožlutou barvou s doplňky kaligrafie. 

Bazar 

Na severní straně Chomejního náměstí se otevírá brána do bazaru, který tvoří změť ulic, mešit, karavanserajů, lázní, ale hlavně obchodů a dílen. Umělci a kupci se sem kdysi sjížděli z celé Persie. Abbás podporoval obchod i řemesla, zejména výroby koberců, tkanin nebo kovového zboží. Výsledky práce esfahánských mistrů lze vidět ještě dnes – na bazaru se stále ozývají dunivé zvuky kladiv nebo klepot jemných nástrojů kovotepců. 

Páteční mešita

Masdžed–e Džame’e (Páteční mešita) je průřezem dějin islámské architektury od 11. do 16. století. U této mešity se prolínají architektonické prvky z vlády Seldžukovců (11. stol.), mongolské éry (13. stol.) a Safíjovců (16. stol.). Na nádvoří mešity zaujme zařízení pro rituální očistu, které svou stavbou připomíná svatyni Ka’aba v Mekce. 

Mosty přes řeku Zájende 

Dalším architektonickým skvostem Esfahánu jsou mosty přes řeku Zájende. Most Sí vo Sé Pol (Most 33 sloupů) z roku 1602 měří 300 m na délku a 14 m na šířku. Dnes je přístupný pouze pro pěší a můžete jej projít několika netradičními způsoby. Pro místní slouží most jako vyhledávané místo k setkávání a odpočinku. Dalším zajímavým mostem ze 17. století je Pol–e Chádžú. Má dvě terasy a schody vedoucí přímo do vody.

Most Sí vo Sé Pol

Most Pol-e Chádžú

Křesťanská Džolfa 

Na jižní straně města se rozkládá arménská čtvrť Džolfa. Křesťanskou komunitu sem přilákal šáh Abbás. Dodnes se zachovalo 14 kostelů, které je však ve spleti uliček často obtížné najít. Většinou vypadají jako mešity, pouze křesťanský kříž na kopuli označuje, že se jedná o křesťanský svatostánek. Katedrála Vank, postavená v roce 1664, je považována za centrum arménské církve v Íránu. Bohaté interiéry jsou vyzdobeny náboženskými malbami s příměsemi evropského, perského a arménského malířství. V areálu se nachází malé arménské muzeum, ukazující historii Arménů v Íránu, ale i jejich krutý osud v Turecku v průběhu 1. světové války.