Dalo se po válce „normálně“ žít?

Když na jaře roku 1945 vojáci konečně vypálili své poslední válečné výstřely a mocní generálové zasedli k vyjednávacím stolům, všichni obyčejní lidé si oddechli a začali se těšit na život, který znali z dřívějších klidných dob. Situace nebyla jiná ani v Československu. To se konečně zbavilo nenáviděné nálepky Protektorát Čechy a Morava (v případě východní části Slovenský štát). Samozřejmá každodennost se sice nezastavila ani za války, lidé měli své všední radosti i strasti, přiváděli na svět potomky a pochovávali předky, slavili výročí, ale přesto přese všechno pořád mysleli na to, že stačí jen málo a všechno ze dne na den skončí. Ale v květnu a následujících měsících roku 1945, vtrhla do jejich životů jasná změna, od níž si všichni slibovali posun k lepšímu a radostnějšímu životu.

Přídělový systém na lístky byl zrušen až v květnu 1953

Dědictví zlé doby

Do tehdejšího Československa se začali vracet lidé s různými osudy ze všech možných koutů světa. Nejtragičtější zkušenosti si s sebou přiváželi bývalí vězni koncentračních táborů, o příjemných vzpomínkách nemůžeme mluvit ani u vojáků, kteří se vraceli například z Anglie či SSSR. Ve staré vlasti se ale náhle objevovali i dřívější emigranti, kteří kvůli Hitlerovi během 30. let opustili Evropu a útočiště našli třeba v USA. Mnoho Čechů ale v zahraničí zůstalo, někteří i z obavy ze stále rostoucí Stalinovy moci a jeho představám o novém uspořádání světa. Vždyť převážnou část Československa osvobodila právě Rudá armáda Sovětského svazu.

Z exilu se vrátil i československý prezident Edvard Beneš a to už 16. května roku 1945. Před tím už několik let vydával v exilu spolu s příslušnými orgány pověstné dekrety, které upravovaly právní rámec exilové vlády. Po návratu vydal ještě 98 dekretů během několika měsíců. Řešil jimi legislativní nouzi na československém území v době, kdy nezasedal žádný zákonodárný sbor a vlastně nešlo ústavní cestou přijímat nové zákony. Právě tyto dekrety v poválečných měsících určily celkový ráz všedního života všech obyvatel Československa. „Některé z nich zásadním způsobem zasáhly do Ústavy z roku 1920, jiné jako například dekret o opětovném zavedení středoevropského času, měly jen epizodní charakter,“ píše právní historik Jan Kuklík ve své knize Mýty a realita takzvaných Benešových dekretů.

Nadšení těch, kteří znovu po letech spatřili rodnou zem a spěchali za svými blízkými, ale často poměrně rychle vyprchalo. Postupně totiž mnohdy zjistili, že z jejich rodiny přežil válku pouze jeden jediný člen… Šlo za takových okolností vůbec normálně žít dál? Hrůzostrašné válečné zážitky lidi stále ubíjely a děsivé vzpomínky je nejen nenechávaly v klidu spát, ale braly jim úsměv ze rtů i za bílého dne. Docházelo i k dalším tragédiím – sebevraždám či svazujícím depresivním stavům. Mnoho lidí se ve svém politickém cítění posunulo doleva. Všechny čekala nelehká doba.

Poukázka z roku 1944. Na Podkarpatské Rusi obíhaly již koncem roku 1944 (první výplata služného v rámci Svobodovy armády), na Slovensku byl oběh dodatečně legalizován v březnu 1945, v Čechách a na Moravě v květnu 1945

Roztočte kola!

Buď jak buď, přes všechny osobní problémy si každý musel dál vydělávat na jídlo, platit nájem a podobně. K nutnostem patřilo z hlediska státu i rozhýbání skomírající ekonomiky, jíž velkou ránu zasadily vedle vysídlení Němců, také studenti středních a vysokých škol, kteří zaměstnání nuceně nastoupené během okupace opustili a vrátili se zpátky k učebnicím. V říjnu roku 1945 tak prezident vydal dekret, kterým stanovil pracovní povinnost (Dekret o všeobecné pracovní povinnosti). Ta se měla týkat všech státních občanů, posléze ale došlo k jejímu rozšíření také o v očích většiny tehdejší společnosti kolektivně vinné Němce a Maďary (Dekret o pracovní povinnosti osob, které pozbyly československé státní občanství). Podle dekretu z 2. srpna 1945 totiž: „Českoslovenští státní občané německé nebo maďarské národnosti, kteří získali na základě předpisů cizí okupační mocnosti německou nebo maďarskou státní příslušnost, ztratili dnem nabytí této státní příslušnosti československé občanství.“

Po měnové reformě v roce 1945 zůstalo lidem v kapse maximálně 500 korun, zbytek měli uložen ve vázaných vkladech

V říjnu 1946 byl vládou přijat (a 1. 1. 1947 zahájen) dvouletý plán, jehož úkolem bylo dosáhnout úplné obnovy válkou zničeného hospodářství a zvýšení průmyslové výroby o 10% předválečné výroby, důraz byl kladen na posílení průmyslové základny na Slovensku a vytvoření předpokladů pro zrušení přídělového hospodářství. Komunisté přišli s jednoduchým heslem, které zapůsobilo: Roztočte kola! I tak československé hospodářství provázela celá řada zmatků a nepříjemností.

Marky i koruny

Problémy se třeba nevyhýbaly výplatám. V používání peněz totiž panoval pořádný chaos. V jednu chvíli jste mohli platit jak těmi, co vám zůstaly ještě z dob první republiky, tak těmi, co byly vydány za Protektorátu či samostatného Slovenského státu. K tomu v československých pokladnách stále obíhaly i německé marky a maďarské pengö. Úhrada se dokonce mohla provádět i různými poukázkami. Šílenému rozmělnění bylo nutné učinit přítrž, a tak vstoupil první listopadový den roku 1945 do dějin i jako počátek druhé československé měnové reformy. Někteří si ještě živě vybavovali tu z roku 1919 v režii ministra Aloise Rašína, který se pokusil zcela odstřihnout od rakousko-uherských peněz. Tehdejší reforma byla úspěšná, ale tentokrát se historie neopakovala, po listopadové reformě roku 1945 zůstalo lidem v kapsách maximálně 500 nových československých korun. Pokud disponovali vyššími částkami, museli je chtě nechtě nechat ve vázaných vkladech, a mohli se na ně podle poválečné rétoriky těšit do budoucna. Obecně hodně známá komunistická měnová reforma v roce 1953 jim však už tyto peníze nepřiznala a vkladatelé o vše zcela bezprecedentně přišli. Na druhou stranu začaly od roku 1945 růst výdělky některým skupinám zaměstnanců a lepších platových podmínek se dočkala i mládež a ženy. Výplaty se začaly nově rozšiřovat i o několik různých příplatků.

Pod obrazy Beneše a Stalina se v roce 1946 slavnostně předávaly dekrety o přidělení půdy osídlencům

Přídělový systém osm let po válce

I ten, kdo měl dostatek peněz, si ale většinou nemohl dopřát přesně to, na co měl chuť nebo co by se mu líbilo. Po téměř šesti letech sice skončila druhá světová válka, ale to automaticky neznamenalo, že by s ní vzal za své i přídělový systém, založený na rovnoměrném přidělování lístků na jednotlivé základní druhy potravin a zboží. Nedostatek, který už dost dlouho drtil celou společnost, tak jen nahrával praktikám různých podvodníků, do oběhu se dostávaly i falešné poukázky. Ti, co měli štěstí, si mohli alespoň trochu spravit chuť díky OSN a Správě spojených národů pro první obnovu a provoz (někdy se také používá označení Správa spojených národů pro hospodářskou pomoc a obnovu, daleko známější je však pod svou anglickou zkratkou UNRRA), která poslala do Československa do roku 1947 skoro neuvěřitelných 800 tisíc tun potravin. V jejich krabičkách jen málokdy chyběly i proslavené žvýkačky či pravá káva, kterou si strávníci navyklí na meltu nemohli vynachválit. UNRRA nezapomínala ale ani na léky či textil, jehož se rovněž příliš nedostávalo.

Ze západu mohla do Československa doputovat i další pomoc. Americký prezident Harry Truman totiž vzal vážně varování velvyslance v Moskvě George G. Kennana a rozhodl se politicky bojovat za svou doktrínu spočívající v zadržování komunismu. Ohroženým zemím mohl alespoň ekonomicky vyjít vstříc Plán evropské obnovy (daleko známější pod přízviskem Marshallův plán), díky němuž dostaly evropské státy asi 13 miliard amerických dolarů. I Československo mohlo podílet na této hospodářské pomoci, a skutečně vláda přijala pozvání na konferenci do Paříže, kde měla ČSR přistoupit k Marshallovu plánu. Tomu však zabránil Stalin, který dokázal svou vůli vnutit i tuzemským komunistům, kteří už drželi pevně v rukou příslušné politické funkce a k americkému plánu se v červenci 1947 postavili zády. Stalin totiž jasně naznačil, že případná účast Československa na konferenci by vážně narušila vztahy mezi ČSR a SSSR.

Lístkový přídělový systém byl zrušen až v květnu roku 1953

Přídělový systém vydržel sice až do konce května roku 1953 (kdy už stál v čele státu po březnové smrti Klementa Gottwalda nový prezident Antonín Zápotocký), ale od začátku roku 1949 bylo možné nakupovat i mimo něj. Jen málo kdo si to ale mohl dovolit. Potraviny i zboží byly i kvůli problémům se zásobováním a nespravedlivé komunistické sociální politice velmi drahé. 

Znárodnění klíčových podniků 

Na změnu životního stylu se však museli připravit i majitelé větších podniků. Rozšířená představa, že se znárodňováním začali až po únoru 1948 komunisté, totiž nemá příliš opodstatnění a vypadá spíše jako velký a častý omyl. Velké továrny, doly, ale také pojišťovny a banky byly totiž svým právoplatným majitelům odebrány již dekrety prezidenta republiky na konci října roku 1945. Myšlenka se nezrodila v horkých poválečných hlavách, o něčem takovém se uvažovalo již několik let dopředu. „Také znárodnění (používalo se však i pojmů zespolečenštění, zveřejnění, postátnění apod.) klíčových odvětví národního hospodářství jako základní součást ekonomické a sociální reformy předmnichovského systému byla již v době druhé světové války diskutována jak v podmínkách londýnského exilu, tak i v domácím odboji,“ dočteme se v knize Jana Kuklíka. Po jakém odvětví sáhli vlastně designovaní zákonodárci nejdříve? Odpověď zní možná překvapivě: šlo o filmový průmysl, na který už 11. srpna roku 1945 dopadl dekret o opatřeních v oblasti filmu. 

Prezident Beneš podepsal 24. října 1945 na Pražském hradě za přítomnosti členů vlády „Dekret prezidenta republiky o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků

Nejvíce podnikatelů ale patrně postihl dekret vydaný 24. října téhož roku, který nesl na první pohled celkem neurčitý dovětek o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků. Ten zasáhl téměř všechna průmyslová odvětví, pokud dekret neobsahoval přesnou definici, záleželo na tom, kolik v letech 1938 až 1940 zaměstnávali lidí nebo kolik toho vyprodukovali. „Například podniky pro výrobu technického porcelánu podléhaly znárodnění pokud přesáhly počet 150 zaměstnanců, zatímco podniky pro výrobu cihlářského zboží se znárodňovaly od hranice 200 zaměstnanců, tkalcovny vlny od hranice 400 zaměstnanců a podniky oděvního průmyslu až pokud měly více než 500 zaměstnanců,“ vypočítává Kuklík. S podobnými kvótami pracoval i další dekret ze stejného dne, který znárodnil významné potravinářské podniky. Tisíce lidí tak náhle změnily zaměstnavatele a možná i to jim přidělalo nejednu vrásku už v tak nelehké době. Možná ale své místo začali považovat za více jisté, když je teď nově platil stát…

Podnikatelé, kteří se museli podvolit platnosti dekretů chtě nechtě, za svůj majetek získali alespoň náhradu v podobě cenných papírů od Fondu znárodněného hospodářství. Jejich podnik ale mohl být vyvážen i jinou hodnotou či rovnou penězi. Vše vlastně spočívalo na dohodě mezi ministry průmyslu a financí. Někteří se ale na žádnou protihodnotu těšit nemohli. Kromě jasných zrádců a kolaborantů šlo třeba o Němce a Maďary, kterým bylo odňato československé občanství, ale stejně tak i právnické osoby nějak oficiálně napojené na Německo či Maďarsko.

Po osvobození lidé toužili po návratu k normálnímu životu

Kdo půjde do pohraničí?

Život se ale samozřejmě neodehrával jen ve velkých městech. I na venkově či v pohraničí se lidé vyrovnávali s novým životem a trochu jiným zhmotněním jejich nadějí, než v které doufali. I jejich osudy ovlivnily prezidentovy dekrety. V červnu roku 1945 byla totiž provedena pozemková reforma, díky níž si řada dosud zcela nemajetných obyvatel přišla na svůj kus půdy. V českém prostředí si v souvislosti s pojmem kolonizace nejčastěji vybavíme dějiny středověku a postupné osidlování nehostinných oblastí, ale s jistou formou kolonizace se setkáváme i po druhé světové válce. Tehdy totiž došlo k odsunu většiny Němců z českého území. Většinu svého majetku zde však museli zanechat a stejně tak se museli rozloučit i s nemovitostmi, které zůstaly většinou opuštěné jen po velmi krátkou dobu. Usídlili se v nich totiž se souhlasem státních orgánů Češi i Slováci.

Nejedna rodina zabalila svůj skromný majetek a se zatíženým vozem taženým párem koní se vydala hledat své štěstí v pohraničí. Lidé se však museli připravit i na nebezpečí, které je v těchto končinách obklopovalo doslova na každém kroku. Občas se v lesích objevil nějaký ten zbloudilý voják, nebo dokonce mstitel německé porážky, který se, zbavený rozumu, při svých útocích na nic neohlížel. Především v létě roku 1947 se snažili banderovci, poražení bojovníci za nezávislou Ukrajinu, protlouct přes Československo do míst osvobozených americkou armádou.

Venkov a s ním i všechny obyvatele Československa právě v tuto dobu zasáhla nebývalá pohroma. Neúrodu, kterou způsobilo drsné sucho v roce 1947 (někdy popisované i jako saharské), v takovém rozsahu nepamatoval snad nikdo. Kde ale vzít jídlo pro hladové krky, které se musely nakrmit nehledě na rozmary počasí? Pomoc směřovala z východu, zástupci SSSR rozhodli o tom, že do Československa pošlou část úrody z vlastních polí i za cenu hladomoru, který postihl část obyvatel SSSR.

Oslavy znárodnění dolů v Mostu

Umění ožívá

Do všedních dnů se alespoň na krátko vrátila ve větší míře i kultura zbavená patosu cenzury a propagandy. Mezi filmovými tvůrci na sebe stále razantněji upozorňovala právě nastupující generace, pozadu ale nezůstávali ani ti již zkušení, například Otakar Vávra. Zobrazením poválečné doby zaujal třeba Jiří Krejčík, který v hraném filmu debutoval v roce 1946 snímkem Dárek, a v letech 1947 až 1948 přišel s dodnes ceněnými filmy Týden v tichém domě, Svědomí a Ves v pohraničí, zobrazující nelehký život na vysídlených územích. Mezinárodního uznání se dočkal Karel Steklý se svou Sirénou (1947). Lidé ale s nadšením mířili i do divadel – ovací se dočkali třeba bratři Oldřich a Lubomír Lipští, kteří stáli u zrodu proslulého pražského Divadla satiry. Právě v něm začínaly takové legendy jako Vlastimil Brodský, Miloš Kopecký či Stella Zázvorková. Jan Drda psal svou Němou barikádu. Fandilo se i sportu, vždyť v únoru roku 1947 vybojovali českoslovenští hokejisté zlaté medaile a usedli tak na dvojitý trůn mistrů světa i Evropy. Už za několik krátkých let však měla v československých dějinách nastat další „doba temna“…