Co by se stalo, kdyby křesťanství zůstalo sektou

Uplynulo jen čtyřicet osm let od vydání ediktu milánského, kterým císař Konstantin Veliký zrovnoprávnil křesťanství s pohanstvím, když mladý Julianus nastoupil roku 361 n. l. na trůn. Křesťanství už bylo tehdy velice rozšířené, avšak jeho kořeny ještě nesahaly hluboko. Kvůli křesťanským císařům se stávali křesťany i měšťané a státní úředníci, na venkově však v té době jednoznačně převládalo pohanství. Vykořenit křesťanství by i v Juliánově době nebylo jednoduché, nebylo by to však ani nemožné. Julián pochopil, že ideologii, která ovládá davy, nelze vyhubit násilím. Ideologie může být poražena zase jen ideologicky.

Koptská ikona zobrazující sv. Mercuria, který usmrcuje císaře Juliána

Ze sirotka caesarem

Julián se narodil v roce 331 n. l. v Konstantinopoli. Spolu se svým bratrem Gallem byl po smrti císaře Konstantina Velikého v roce 337 svědkem vyvraždění všech svých pokrevních příbuzných, včetně jeho otce Julia. Za tento masakr pravděpodobně nesl odpovědnost Juliánův bratranec a nástupce Konstantina Velikého, křesťanský císař Constantius II. 

Julián byl od útlého věku vzděláván křesťanskými učiteli, jejichž jednostranná výchova k víře ho odpuzovala. Odporem ho také naplňoval život v církevním prostředí, kde panovaly intriky a podlézavost. Tajně si proto opatřoval spisy starých historiků a filosofů, které mu otevřely nové obzory. Po popravě svého bratra Galla roku 354 za údajnou velezradu byl Julián poslán do Řecka, kde jeho vzdělávání jen nabylo na intenzitě. Julianus dospěl k názoru, že křesťanství je pouhá polobarbarská pověra a klerici jsou „nepřátelé rozumu a krásy“. 

V roce 355 nastal v Julianově životě obrat. Kvůli žalostné situaci v Galii, která byla pustošena barbary, se císař Constantius II. rozhodl jmenovat Juliana caesarem (viz slovníček) a poslat ho v čele armády do Galie. Jeho jmenování vrchním velitelem přijali vojáci s nadšením: „všichni vojáci s hrozným hřmotem tloukli koleny do štítů, což je zjevné znamení přízně (…). Bylo úžasné s jak upřímnou a velkou radostí (…) přijímali caesara, jenž se skvěl leskem císařského nachu.“ Stejně vřele ho při jeho cestě do Galie přijímali takřka všude. Dav ho vítal téměř jako vladaře, nazýval ho panovníkem milosti. Mnozí už začínali tušit, že právě on se jednoho dne stane císařem. 

Císař Juliánus předsedá schůzi se sektáři. Edward Armitage, 1875

Kdo obnoví chrámy bohů?

Cestou do Galie Julianus navštívil Řím a z obdivu nad jeho skvělými památkami přemítal o jejich minulosti a o záhubě, kterou jim připravovali křesťané. Pocítil touhu obnovit svět římské slávy a zbavit ho nánosu, kterým jej pokrylo křesťanství. K tomuto úkolu ho později povzbudilo i jedno proroctví, které zaznamenal Ammianus Marcellinus: „Tu jedna slepá stařena, když se na svou otázku, kdo přicestoval, dozvěděla odpověď, že caesar Julianus, zvolala, že on obnoví chrámy bohů.“

Julianus zvládl situaci v Galii nadmíru dobře, až sám císař Constantius II. na Juliana začal žárlit a obávat se nadměrné popularity svého mladého bratrance. Aby oslabil Julianovu moc, vyžádal si od něj pomocné vojenské sbory proti Parthům. Galské jednotky však neměly zájem přesouvat se na Východ, vyvolaly vzpouru a v roce 360 Juliana prohlásily proti jeho vůli za římského císaře. 

Julianus nejprve váhal, zda má proti Constantiovi II. vést občanskou válku, ale více než války se obával Constantiových  úskoků, které stály život i Juliánova bratra Galla. Na obou stranách docházelo k vojenským přípravám, ale než se obě vojska stačila střetnout, zemřel náhle Constantius II. v Kilikii. Julianus se tedy stal vládcem celé římské říše. 

Podle Juliana křesťanský kult nesl částečnou odpovědnost za úpadek římské říše

Julianus se hned po svém nástupu na trůn rozhodl začít s obnovou kultu pohanských bohů. Podle Juliana totiž křesťanský kult nesl částečnou odpovědnost za úpadek římské říše a za její destabilizaci. Již staří historici jako například Tacitus nebo Plinius se ve svých spisech zmiňovali, že křesťané byli známí svou neochotou ke kompromisu a měli slabý smysl pro vlastenectví. Celsus jim pak vyčítal, že rušili náboženský mír ve světě, což v tolerantním systému jako byla římská říše, bylo podstatné. Ještě podstatnější bylo, že římská říše byla postavena na kultu uctívání císaře, který křesťané neuznávali a tím neuznávali stát.

Císař věděl, že oslabení křesťanství nebude lehké. Přemítal, v čem je pro lidi přitažlivé a snažil se nabídnout plnohodnotnou alternativu. Začal provádět rozsáhlé ekonomické, sociální, náboženské i správní reformy, které však kvůli své předčasné smrti v Persii, po pouhých dvou letech na trůnu, nestihl dokončit. Když se o jeho smrti dozvěděl slavný syrský rétor Libanios (314–393) prohlásil, že římská říše musí zaniknout, protože spolu s Juliánem zanikla její politická ideologie.

Představte si ale nyní, že Juliánus na svém tažení v Persii nezemřel. A místo dvou let, vládl let padesát. Mohly se dějiny odvíjet jinak?

Mince s císařem Juliánem ve vojenské zbroji

Kdyby odpadlík zvítězil...

Psal se rok 363 a Julianus úspěšně vpadl do Persie. Perský král Šápúr II. (309–379), zaskočen náhlým útokem, se stáhl hluboko do perského vnitrozemí a Julianovi se podařilo vyplenit hlavní město Persie Ktesifon. Do Konstantinopole se vrátil jako všemi oslavovaný vítěz. 

Po porážce Peršanů měl konečně čas dokončit své započaté reformy. Uvědomil si, že křesťané získávají nejvíce přívrženců z ekonomických důvodů. Přikláněli se k němu jednak lidé velice chudí, které konejšila představa křesťanského ráje, ale i lidé bohatí, kteří se chtěli zalíbit křesťanským císařům. 

Mladý císař věděl, že jakákoli majetková reforma narazí na silný odpor bohatých hodnostářů a vysokých státních úředníků. Začal se proto postupně obklopovat novými lidmi pohanského smýšlení. Mezitím pokračoval v zavádění pohanské charitativní činnosti. Zakládal nemocnice, útulky pro chudé a k přídělům potravin připojoval peněžité dárky. Stanovil v Římě maximální ceny potravin a na svoje náklady dovážel z Egypta obilí. Postavení chudiny se za několik prvních let jeho vlády výrazně zlepšilo. Po té provedl mírnou pozemkovou reformu a část pozemků boháčů přidělil chudým.

Svobodná volba náboženství

Křesťany nikdy nepronásledoval. Vyhlásil náboženskou svobodu pro nekřesťany. Kult bohů se ovšem snažil ideově posílit v duchu novoplatonské filosofie. Vracel některé chrámy, kterých se zmocnili křesťané, pohanům. Křesťany postupně zbavoval úřednických a důstojnických hodností, zakázal působení křesťanských učitelů ve školách. Jako alternativu ke křesťanským vyučovacím metodám začal zakládat veřejné školy, kde se vyučovalo na státní náklady. Děti opět četly Homéra, dávné filosofy, učily se základům matematiky a dalších věd.  

Na východě říše bylo křesťanství mnohem populárnější než na západě. Julián se proto za pár let rozhodl přenést sídlo říše z Konstantinopole zpět do Říma, kde nechal renovovat většinu slavných památek. V roce 381 slavnostně otevřel renovovanou budovu římského senátu.

V roce 380 už v Jeruzalémě za podpory císaře Juliana vyrostl židovský chrám, který podle křesťanů již nikdy neměl být postaven. Zničení židovského chrámu v roce 70 n. l. Římany bylo totiž křesťany chápáno jako odvržení židovské víry Bohem a jeho obnovení pak znamenalo přesný opak. 

Křesťanské sekty

Na konci 4. stol. následkem vnitřních třenic (tajně katalyzovaných státním aparátem), se křesťanství začalo rozpadat do mnoha sekt. Nesrozumitelnost jednotlivých vyznání i ekonomická nevýhodnost křesťanství způsobovala, že se od této víry postupně odkláněly celé davy. Mezi odpadlíky byly i kněží a biskupové, kteří raději dávali přednost zaměstnání ve státní správě. Křesťanství se udržovalo jen na okrajových místech říše, křesťané se opět stali sektáři.

Císaři Julianovi se podařilo říši stabilizovat a posílit. Díky rozvoji vědy a vzdělanosti, která způsobila pokrok v oblasti lékařství, fyziky, astronomie, matematiky a chemie, získali Římané nové technologie, jež jim pomohly při obraně říše před vnějšími nepřáteli. Od 6. stol. nové národy, které přišly do styku s římskou civilizací, získaly od státu nezávislá území, aniž by docházelo k velkým bojům. Území římské říše se sice trochu zmenšilo, ale kulturní střediska jako Řím, Athény, Alexandrie a Kartago zůstaly.

Římská říše přetrvá věky

Jak by se dějiny odvíjely od tohoto momentu? Určitě zcela odlišně. V Římě by asi místo papeže úřadoval pontifex maximus, Evropa by neslavila narození Krista, ale Saturnálie, místo kostelů by ve městech stály pohanské chrámy s překrásnými sochami antických bohů. Možná by nebyl středověk, křížové výpravy, inkvizice a ani antisemitismus. Pravděpodobně by se nikdy neodehrál holocaust. Světovým jazykem by dnes nemusela být angličtina, ale latina nebo řečtina. Díky nepřerušenému vývoji vědy by dnes lidé mohli osidlovat Měsíc nebo Mars. Jestli by tomu ale ve skutečnosti takto opravdu bylo, to už se dnes nedozvíme. Dějiny mají mnoho křižovatek a všechno se mohlo odehrát zcela jinak naprosto nečekaným způsobem.