1812: Ústup mrazivým peklem

Než se Napoleon na osudné tažení vydal, stál na vrcholu své moci. O tři roky dříve porazil Rakousko a oženil se s dcerou rakouského císaře Marií Louisou. Téměř celou Evropu přebudoval do systému více či méně vazalských států. Ve zdánlivě skvělé soustavě Napoleonovy moci ale byly patrné jisté trhliny. Francouzské oddíly už několik let krvácely v ošklivé guerillové válce ve Španělsku a v Portugalsku. A samozřejmě zde byl Napoleonův nejvytrvalejší nepřítel: stále nepodrobená Anglie, ochotná svými financemi podpořit kohokoliv, kdo se proti němu postaví. Jedním z nástrojů, kterými chtěl císař ostrovní velmoc srazit na kolena, byl systém tzv. kontinentální blokády, který vyhlásil v roce 1806. Všichni francouzští spojenci a poražení protivníci se museli zavázat, že s Británií přeruší námořní obchod. Realita ovšem byla jiná. Nešlo jen o nevyhnutelné pašování. Pro ekonomiku některých států byla taková obchodní bariéra neúnosná, a tak ji ve větší či menší míře nedodržovaly. Ostatně i sám Napoleon musel povolit jisté výjimky pro francouzsko-anglický obchod. 

Kontroverzní ruský generál

Michail Illarionovič Kutuzov měl za sebou v době Napoleonova vpádu do Ruska dlouhou zkušenost z řady válek. Bojoval léta s Poláky a především s Turky, kteří jej v bitvě připravili o pravé oko. Za osobní statečnost si vysloužil řadu vyznamenání. Proti Napoleonovi se postavil (netřeba upřesňovat nakolik úspěšně) už v roce 1805 v bitvě u Slavkova. Několikrát upadl v nemilost mladého cara Alexandra I., který neměl v oblibě jeho pletichářský charakter. Podle některých historiků Kutuzovovo nadání pro zákulisní politikaření zdaleka přesahovalo jeho vojevůdcovství. Vítězného konce napoleonských válek se pětašedesátiletý generál nedočkal. Na začátku jarního tažení roku 1813 se nachladil a 28. dubna zemřel. Pro Rusko dodnes zůstává jedním z velkých národních hrdinů.

Přes půl milionu vojáků

Rusko se k přistoupení ke kontinentální blokádě zavázalo v roce 1807 při osobním mírovém jednání mezi Napoleonem a carem Alexandrem I. Francouzsko-ruské spojenectví bylo ještě upevněno následujícího roku a Evropa byla (podobně jako na počátku 2. světové války) na několik let fakticky rozdělena do dvou sfér vlivu. Avšak vztahy s Ruskem se postupně stále více ochlazovaly. Dědice postrádající Napoleon se od Alexandra dočkal dvojího odmítnutí, když se ucházel o nevěstu z carské rodiny. Od roku 1810 Rusko v podstatě ignorovalo kontinentální blokádu, která jej vážně poškozovala. Navíc byl v Paříži odhalen ruský špión. V srpnu roku 1811 Napoleon dospěl k názoru, že válce s Ruskem se nemůže vyhnout.

Napoleon v čele vojska při ruském tažení

Názory na Napoleonovu osobnost se dodnes různí. Avšak nikdo z jeho odpůrců mu nemůže upřít organizačního génia a neskutečnou píli. Jen těžko si dnes můžeme představit, kolik obtíží znamenalo v podmínkách 19. století vedení a zásobování armády čítající několik set tisíc mužů. A co víc, ti muži měli táhnout přes celou Evropu! Protiruskou armádu netvořily pouze francouzské jednotky. Těch v ní ve skutečnosti nebyla ani polovina. Francouzi byli sice nejpočetnější, ale vedle nich do Ruska táhli pluky z jednotlivých německých knížectví (včetně velmi neochotných Prusů), Italové, Švýcaři, Španělé, Portugalci a Chorvati. Nejspolehlivějšími francouzskými spojenci byli vedle Sasů Poláci, kterým Napoleon dával naději na obnovení jednotného polského státu. Rakouský císař svému zeti poskytl celý sbor. Celkem jeho vojsko čítalo 600 až 690 tisíc mužů. Byla ta nejmohutnější a nejimpozantnější armáda, jakou kdy do té doby někdo dokázal shromáždit pro jedno válečné tažení. 

Moskva byla vyklizená a zásoby zničeny. Ve městě vypukl požár, který se nedařilo uhasit. Popelem lehly tři čtvrtiny města

Unikající vítězství

Hraniční řeku Němen Napoleonova armáda překročila 24. června. Pověstná ruská zima se zdála být daleko. Panovalo naopak obrovské vedro provázené lijáky. Skoro sedmisettisícové monstrum Napoleonova válečného stroje samozřejmě nepochodovalo společně. Početné oddíly musely zajišťovat zázemí a některé sbory operovaly samostatně. Hlavní armáda, se kterou postupoval sám Napoleon, čítala asi 250 000 mužů. I tak se ale rychle ukázalo, že plynulé zásobování navzdory pečlivému plánování není možné udržet. Ruské cesty měly navíc do standardů západní Evropy daleko a všechno ještě zhoršovalo strašlivé bláto. 

Napoleonova oblíbená strategie, s níž byl zvyklý vyhrávat předchozí války, tentokrát nefungovala. Císař toužil po rychlé rozhodující bitvě, ve které by mohl ruskou armádu rozdrtit. Rozhodné vítězství by následovalo uzavření míru, samozřejmě odpovídajícího jeho představám. Ale carská armáda se bitvě s mnohem početnějším protivníkem vyhýbala a naopak ustupovala stále hlouběji do vnitrozemí. Napoleonovy zásobovací linie se prodlužovaly a vojáci museli žít z toho, co mohli zkonfiskovat (tedy ukrást) civilnímu obyvatelstvu. A tak se Napoleonova armáda stále více vyčerpávala neustálým pochodem a její řady ztenčovaly nemoci, výpravy za zásobami a dezerce. Francouzi se několikrát pokusili rozdělené ruské sbory napadnout, ale těm se vždy podařilo vyklouznout. Pomohl tomu i ubohý velitelský „výkon“ Jérôme Bonaparta, kterému jeho bratr svěřil velení nad jedním ze svých sborů. Až do konce srpna proběhlo několik velkých bojů, ale žádný z nich neznamenal kýženou rozhodující bitvu. 

Česká kuriozita Napoleonovy pohromy

Pozoruhodnou památku na Napoleonův útěk z Ruska si můžete na vlastní oči prohlédnout v Muzeu řemesel v Letohradě. Jsou jí zdánlivě obyčejné ruské saně. Právě v nich ovšem císař Francouzů urazil velkou část své cesty z Ruska. Nasedl v Grabově a ve dnech 8.–14. 12. v nich přes Varšavu dojel až do saských Drážďan. Zde byl saskou královnou vybaven elegantnějším dopravním prostředkem. Prosté saně Napoleon nechal za sebou a pokračoval do Paříže. Kuriozita zůstala v rukou saského ministra. Právě jeho syn, hrabě Petr Marcolini-Feretti, který sňatkem získal české panství Kyšperk, nechal saně přivézt do Čech.

Nejkrvavější den století

Napoleon se jí dočkal až v září. Ruské armádě se totiž konečně podařilo sestavit obranou linii. Zaujala silné pozice u vsi Borodino, pouhých 120 kilometrů od Moskvy. Do jejího čela byl postaven generál Kutuzov, zkušený veterán z bojů s Turky. Jeho velitelské zásluhy u Borodina byly ale diskutabilní – předvečer bitvy strávil popíjením a vypravováním historek svému štábu. Bitva, která měla druhý den ráno vypuknout, přitom byla jedním z největších utkání v dějinách. Na francouzské straně se jí zúčastnilo asi 130 000 a na ruské 120 000 mužů. Rusové v předchozích týdnech vybudovali několik silných polních opevnění, která opatřili početným dělostřelectvem. Francouzům a jejich spojencům na protější straně bojiště bylo zřejmé, že dnešní den mnoho z nich nepřežije. Během bitvy se povedl unikátní kousek Napoleonově kavalerii, když po několika neúspěšných pokusech dobyla hlavní ruské opevnění, Velkou redutu. Císař tento úspěch nechal připsat francouzskému jezdectvu, přestože ve skutečnosti náležel spojeneckým saským kyrysníkům. Otřesení Rusové zformovali novou obranou linii a čekali na Napoleonův další postup. Maršálové císaře přemlouvali k nasazení císařské gardy a dovršení vítězství. Ale Napoleon, který si nebyl jistý skutečnou situací na bojišti, a jehož navíc sužovala nemoc, nasazení své elity nepovolil. 

Císař Napoleon při ústupu z Ruska

Když se den chýlil ke konci, byly Kutuzovovy linie těžce oslabené. Rusové bojovali jako lvi, ale ztratili 45 000 raněných, mrtvých a zajatých. Ztenčily se i zásoby munice. S vyhlídkou pravděpodobné porážky Kutuzov zavelel k ústupu. Kdyby jej Francouzi pronásledovali, mohla být jeho armáda zničena. Ale Napoleonovy ztráty byly také obrovské: kolem 30 000 vojáků. Navíc byli jeho muži vyčerpaní a on sám díky zdravotním potížím postrádal obvyklou energičnost. Nechal tak Kutuzovovi možnost nerušeně opustit bojiště. O nechvalné prvenství nejkrvavějšího dne v historii mělo 7. září roku 1812 připravit až 20. století. 

Hořící Moskva

Takticky sice císař vyrovnanou bitvu spíše vyhrál, ale jak se mělo záhy ukázat, strategicky jí nic nezískal. Mezi Napoleonem a Moskvou už sice nestála žádná překážka, avšak přivítání, kterého se v ní císaři dostalo, jeho předpokladům neodpovídalo. Moskva byla zcela vyklizená a zásoby, jež Rusové nestačili odvézt, byly zničeny. Očekávaná nabídka na uzavření míru nepřišla. K dovršení všeho ve městě na několika místech vypukl požár. Císař sám se v Kremlu málem stal jeho obětí. Nedařilo se jej uhasit a Moskva hořela celé čtyři dny, během kterých lehly popelem tři čtvrtiny města. Zda požár založili Francouzi či Rusové, nebo zda vypukl nešťastnou nehodou, se už nikdy nedozvíme. V každém případě bylo zřejmé, že v moskevských troskách francouzská armáda zimu přežít nemůže. 

Zatímco se Napoleon stále zdržoval čekáním na nabídku k mírovým jednáním, Kutuzov posiloval svou armádu a příchod zimy se blížil každým dnem. K opuštění Moskvy se francouzský císař odhodlal až 19. října. Na zpáteční cestu se chtěl vydat jižnější trasou, aby se vyhnul oblastem vypleněným při postupu na Moskvu. U Malojaroslavce jej ale zaskočil ruský útok a následujícího dne ho málem zajali ruští kozáci. Otřesený Napoleon, který jindy jednal vždy podle vlastní úvahy, svolal válečnou poradu. Většina generálů bylo pro ústup. Díky bitvě u Malojaroslavce měl proběhnout po stejné zpustošené trase. 

Generál Zima

Dne 4. listopadu začalo sněžit a teploty klesaly stále hlouběji. Zdraví a nasycení muži by zimě vzdorovat dokázali, ale pro zubožené vojáky byl příchod „generála Zimy“ další pohromou. Každou noc za někdejší Velkou armádou zůstávaly stovky umrzlých. Další hrůzu rozsévali ruští kozáci. Napoleonova kavalerie skoro přestala existovat, a tak si ruské jezdectvo mohlo dělat co chtělo. Morálka začala rapidně klesat, stejně jako počty mužů. Když se Napoleon dostal do Smolenska, zůstávala mu z vojska, se kterým vyrazil z Moskvy, pouze jedna polovina. První oddíly, jež do města vstoupily, tamní skladiště doslova vyrabovaly a na jejich spolubojovníky už nic nezbylo. Kutuzov se pokusil Napoleonovu armádu rozdělit a zničit. Nejúspěšněji si Rusové vedli u Krásného. Úplnou pohromu od sebe Napoleon ale odvrátil riskantním útokem zbytků své gardy. 

Bitva na řece Berezině, jeden z nejtragičtějších okamžiků ruského tažení

Nečekanou událostí byl příchod francouzského maršála Neye s troskami jeho sboru. Všichni ho už považovali za ztraceného, protože byl Rusy odříznut od hlavních sil. Na konci listopadu Napoleon dorazil k řece Berezině, kterou chtěli Rusové využít k jeho definitivnímu zničení. Obětaví francouzští sapéři přes ni dokázali během necelých dvou dnů vybudovat most. Dosud bojeschopné jednotky řeku překročily bez větších problémů. Ale několik desítek tisíc dalších, včetně žen a dětí, bylo tak vysílených, že zůstávaly letargicky na místě. Když se k nim začali přibližovat Rusové, vypukla panika a most, který byl jedinou cestou k úniku, se stal svědectvím strašlivých výjevů. Pod kopími kozáků a v mrazivé vodě Bereziny zahynuly tisíce lidí. Napoleonův ústup však pokračoval. Divize jeho hlavní armády se scvrkly už ani ne na brigády nebo pluky, ale pouhé roty. Na začátku prosince císař dostal zprávu o pokusu o státní převrat, jenž zorganizoval generál Maletem, když prohlásil, že je Napoleon mrtev. Císař se rozhodl, že by se měl v zájmu zklidnění veřejnosti a organizace nové armády raději přesunout do Paříže. Velení předal maršálu Muratovi a 5. prosince trosky své armády opustil. O několik dní později první oddíly dosáhly Vilna, kde se opakovaly divoké scény ze Smolenska. Tisíce nemocných tam pak byly ponechány bez zásob i péče. Poslední francouzské oddíly opustily Rusko 14. prosince. Jako úplně poslední z nich tak učinil velitel zadního voje maršál Ney, který si v Rusku od císaře vysloužil přízvisko „nejstatečnější ze statečných“.

Nově objevené svědectví katastrofy

V roce 2001 byl v litevském Vilniusu (Vilně) při stavbě obytné čtvrti objeven masový hrob vojáků Napoleonovy armády, kteří tam byli pohřbeni po hrůzách ruského tažení. Až o dva roky později se zjistilo, jak strašlivé množství lidí v něm bylo pochováno. Podle odhadů to bylo několik desítek tisíc mužů i žen. Očividně nešlo pouze o vojáky, ale také příslušníky trénu a civilisty, kteří armádu doprovázeli. Archeologové a antropologové byli díky značnému zachování těl schopní určit, že zemřeli v důsledku hladu, vyčerpání a chorob. Velká většina pohřbených trpěla kožními nemocemi a některé pozůstatky těl také prokazovaly pokročilé stádium syfilis. Jak dosvědčily knoflíky a části výstroje, v tomto hrobě byli vedle Francouzů pochováni i příslušníci dalších národností Napoleonovy alianční armády.

Počátek císařova konce

Ruská katastrofa ještě neznamenala Napoleonův pád. Byla ale nepochybně jeho počátkem. Většina veteránů jeho Velké armády podlehla nemocem a vysílení v nesnesitelném letním horku a tvrdé ruské zimě. Budoucí bitvy místo nich vybojovávali nezkušení branci. Francouzská kavalerie, jejíž koně umrzli nebo padli za oběť hladovějícím, se stala pouhým stínem své někdejší slávy. Císař sice dokázal ze země rychle vydupat další mohutnou armádu, ale její kvality měly do vítězů od Slavkova daleko. Ale důležitější skutečností bylo, že válečná kampaň roku 1812 otřásla Napoleonovou pozicí na evropské scéně. Ještě před koncem roku „spojenecký“ pruský sbor de facto přistoupil k Rusům. Rakousko se sice pokoušelo svému svazku s Francií dostát, ale i ono na jaře změnilo strany. Nová protinapoleonská koalice měla v následujících dvou letech císaře zatlačit až do samotného srdce Francie. Carovi vojáci, kteří před Napoleonem vyklidili Moskvu, budou pochodovat po pařížské Champs-Élysées, zatímco císař sám bude muset poprvé odejít do vyhnanství. 

Přestože se důsledky ruského tažení zdály být především pohromou pro císařskou Francii, nejhlouběji se rok 1812 vepsal do historické paměti Ruska. Ruští vojáci, a často i civilisté, netrpěli o nic méně, než jejich protivníci. Řada ruských měst a vesnic byla zničena a trasa pochodu Velké armády na Moskvu byla vylidněna. Válka s Napoleonem nebyla obyčejnou válkou, byla především bojem za Matičku Rus. Nesmrtelný pomník jí postavili Lev Nikolajevič Tolstoj ve Válce a míru a Petr Iljič Čajkovský ve své předehře 1812. Když po necelých sto čtyřiceti letech Rusko vzdorovalo další invazi, byla mezi nimi viděna přímá paralela. Příklad roku 1812 tak Rusům pomáhal během boje s nacistickým Německem udržet víru v konečné vítězství. 

Útok saských kyrysníků v bitvě u Borodina. Napoleonova armáda byla dosud v plné síle